"Víte, nás kvalita knihy nezajímá, nás zajímá rychlá návratnost investice," je bežnou odpovědí velkých nakladatelů, kteří určují chod knižního trhu. Autor nový, se kterým je třeba pracovat, nebo knížka poezie, která potřebuje v komerční džungli podporu, jsou na obtíž. Trh je nakladately a distributory představován jako jakýsi fenonén nebo organizmus, který si žije svým životem a eliminuje všechno dobré a jedinou možností je se mu podřídit. "My bychom to vydali, ale trh to nechce," slýchavají autoři přečasto od svých nakladetelů, nebo: "Ne, my ten váš rukopis číst nebudem, sežeňte si dva posudky, nějaký grant a vydáme to." Všechno je naruby a přitom kvalitní, moderní, avantgardní literatury tak málo. Mnoho autorů vydává knížky vlastním nákladem bez možnosti další systematické distribuce.

Cílem blogu ASTRONAUT V MOŘI je šířit kvalitní původní českou nebo do češtiny přeloženou literaturu všech žánrů (na cestě je také paralelní blog, který bude pokrývat podobné pole v řečtině).

Tato aktivita je NEZISKOVÁ, tudíž knihy, které je a bude možné získat prostřednictvím tohoto blogu, budou stát přesně tolik, aby byly pokryty pouze přímé náklady na jejich vydání, tisk a distribuci.

Autoři a správci blogu apelují na čtenáře, aby adresu šířili, aby informovali své přátele a známé a podpořili tak kvalitní tvorbu vymykající se střednímu podbízivému proudu a svojí podporou dali najevo, že nepatří k reklamou otupělým pasivním čtenářům, ale k těm jenž dokáží rozpoznat a upřednostnit literaturu kvalitní.

Upřímné návrhy na zlepšování a rozšiřování této aktivity, stejně jako rukopisy, vlastním nákladem vydané knihy, návrhy a náměty pro další ediční činnost jsou vřele vítány.

29. prosince 2012

Mišo Čeňka mluví řecky

Téměř zázrakem vyšla v athénském nakladatelství Aris Karrer novela "Dětskýma očima (F. Král, V. Klontza-Jaklová)" inspiovaná příběhem dětí Zuzany Čeňkovej slovenského autora Fraňo Krále. 
Předsedkyně řecké obce v Praze Tasoula Healey předčítá z knížky. V pozadí autorka knihy. 


Její tvůrci o knize řekli: 

"Když Fraňo Král psal svou novelu Čeňkovej deti, rozhodně by si jen těžko dokázal představit životní úroveň dětí v socialistickém Československu jen o několik desítek let později jako my, kteří jsme se narodili v dobách tzv. reálného socialismu  jsme si nedokázali představit situace, které popisuje ve své knize Král. Před pár lety jsme se rozhodli uctít jeho památku, jeho dílo, jeho životní postoje, ale tak podtrhnout analogie mezi současnou siatuací a situací před druhou světovou válkou, hospodářskou krizi nevyjímaje a  začali jsme budovat příběh inspirovaný Královou novelou, určený pro řeckého čtenáře. Ani my tehdy jsme si nedokázali představit (možná jsme si to nechtěli připustit), že podobné situace budou i v našich zemích zanedlouho skutečností. Slovenští důchodci, kteří celý život poctivě pracovali, čekají na mouku a nudle z charity, řecká velkoměsta zaplnili bezdomovci, nezaměstnaných jsou milionov masy, školy, továrny, divadla, turistická zařízení, ale také nemocnice jsou zavírány jako nerentabilní. To samozřejmě vyvolává nespokojenost lidí. Přirozeně ještě dnes si většina myslí, že za současnou „může hospodářská krize. To je pavda, ale kdo může za krizi? Krizi nepřinesl severní vítr ani jsme se j í  nenakazili  ze špinavé vody  jakoby to byla nějaká nemoc. Mnozí mluví  o krizi  jakoby to byla nějaká zlá črodejnice, která vyhání dělníky z továren a naděluje chudým dětem hlad. Bohatí tvrdí, že jich se krize také týká, že jsme prý všichni na jedné lodi – oni i my. Ale krize je jejich  dítětem. ... jenom, že se živí našimi těly. »

Existují i ti, kteří   dobře vědí, že jediným řešením je, aby lid vzal do svých rukou výrobní prostředky a rozděloval vytvořené bohatsvtí na základě lidových potřeb a ne vykrmovat kapitál a jeho věrné služebníky. Odhodlaní v nerovném zápase za změnu společnosti bojují za lidskou důstojnost  i když jsou označováni jako dogmatici, fanatici, hlupáci, bezohlední nebo dokonce zločinci. Proto knížka Dětskýma očima, která vyšla v předvánočním čase roku 2012 v nakladatelství Aris Karrer byla věnována řeckým slévačům z  továrny v Aspropyrgu, kteří svedli jednu z nejúspěšnějších stávek v dějinách dělnického hnutí. Toto věnování je výrazem naší úcty, solidarity a účasti."

Aris Karrer
Věra Klontza-Jaklová
Peter Nišponský
            
Další odkazy: http://www.kss.sk/temy/zahranicie/664-frano-kral-u-deti-greckych-oceliarov.html

 

21. prosince 2012

Poezie prší, když "hořký soumrak padne"

Každý "správný" intelektuál se staví do polohy, že facebook a vůbec všechny sociální sítě jsou hloupé a pod jeho úroveň. Rozhodně se dají zneužít jako cokoliv. Ale já jsem vděčný facebookový "zloděj". Je neuvěřitelné kolik krásných, inspirativních a chytrých poznámek tam jeden najde a když je "sdílí", neboli si je přivlastní, je to považováno za žádoucí. Tak jsem si dnes přesně o půlnoci připomněla (díky Felixi!) báseň jednoho z mých nejoblíbenějších řeckých básníků jménem TÁSOS LIVADITIS a hned mi zazněla i česky:

Cesty na kterých jsem se ztratil
Místa na kterých jsem zůstal stát
Slzy kterým jsem věřil
Bezstarostné hry
…a hořký soumrak padá.


Noci které jsem proplakal
Mosty které jsem spálil
Hvězdy které jsem miloval
Kam jdu a co naleznu
…a hořký soumrak padá.

Slova která jsem zapomněl
Přátelé které jsem ztratil
Smutku, můj drahý
od této chvíle nerozluční 
…a hořký soumrak padá.

Báseň zhudebnil Mikis Theodorakis, zpívá Alkistis Protopsalti. 


Δρόμοι που χάθηκα
γωνιές που στάθηκα
δάκρυα που πίστεψα
παιχνίδια στο νερό.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

Νύχτες που έκλαψα
γέφυρες που έκαψα
άστρα π' αγάπησα
που πάω και τι θα βρω.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

Λόγια που ξέχασα
φίλοι που έχασα
καημέ μεγάλε μου
ας πάμε τώρα οι δυο.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

 

18. července 2012

Postavení současného spisovatele: na bitevním poli

Přejato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=28&cl=01
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
   V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
   První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
   Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
   Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
   My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
   Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
   Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
   Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
   Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
   UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

16. května 2012

Spisovatel ještě žije

Předsedající...


V sobotu 12. května 2012 se konala výroční konference nejpočetnější spisovatelské obce v ČR 
Unie českých spisovatelů. 
Velmi zajímavé a podnětné diskuse na téma Postavení českého spisovatele dnes se zúčastnily na dvě desítky členů sdružení. Názory těchto předních českých literátů budou průběžně publikovány na stránkách literárního týdeníku Obrys-Kmen http://www.obrys-kmen.cz/.
...a plénum.

8. května 2012

Vy mně taky!


Jiří Žáček pod Bezdězem (archiv Jiří Žáček)

Není to tak dlouho, co většina z nás hleděla nadšeně k novým zítřkům a byla si jistá, že všechno bude jinak, ale hlavně mnohem, mnohem lepší než dnes, tedy tehdy. Dnes už většina z nás jenom kroutí hlavou nad tím, co všechno je možné a že jsme byli takoví bloudi a nechali se zavést jako ovce úplně ale úplně jinam... Proto není divu, že satirická literatura neztrácí na své aktuálnosti, ba naopak. Dnes jsou ještě výraznější její ostré řezy a Žáčkův skalpel? Jeho slovní chirurgii známe už od poloviny 60. let minulého století a je s podivem, že tento více než půlstoletí oblíbený básník by byl často rád zapomenut za neprůhlednou železnou zdí roku 1989. Je symbolem kontinuity našich vlastních životů, toho, že ze živvota stejně jako z historie prostě nejde něco amputovat, ale také nám připomíná, že máme zůstat sami sebou, zachovat si selský rozum. Abychom klidně včera, dnes i zítra mohli říci:  „Vy mně taky!“
Vstupte do Žáčkova světa. Zasmějete se, zamyslíte a pokud si společně s autorem na konci knihy řeknete: „A vy mně taky!“ pak jste na té nejlepší cestě, vrátit se tam, kde všechno mělo začít.

Astronautův výběr z knihy: 


Chceš být vůl jen proto, 
aby na tě sedalo štěstí?


Někdo 


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


Někdo kypí zvedá činky
Nědko šidí žaludek
Někdo má rád pracečinky
Někdo je spíš na soudek


Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí


Někdo bije svoji paní 
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


La mode méditerranée


U moře se letos nosí
zralá ňadra pasy vosí
dlouhé nohy oblé zadky
prostě žádné nedostatky


Zato mužům
pokud mají peněz jako šlupek
promíjí se pleš i hrb i pupek 


Blues o světaběhu


Svět se s náma ve dne v noci točí
svět kde všecko koupíš za pár vočí
Svět se točí jako osudí
kdo se vyzná ten se nenudí


Kdo se vyzná směle kráčí s dobou
tomu všichni pěkně z ruky zobou
Ten má dycky v rukávu pár es
ten má nárok aby se jen vez


Kdo se nechce vyznat nemá šanci
věčně bude mít je prázdno v ranci
Kdekdo si ho snadno vochočí
bude kuli De jen vo to čí


Svět se točí jako všecky světy
Jedni dřou a vohýbají hřbety
Druhý mají na ty první bič
tak se ten svět valí pořád pryč


Svět se točí Handlujou se role
Kdo byl nahoře je zase dole
Každej na to není vybaven
Někdo přece musí z kola ven


Dobrý člověk ještě žije


Dobrý člověk ještě žije,
viděli ho ve středu.
Krmil ptáčky poblíž Dyje
a pak zmizel z dohledu.


Dobrý člověk ještě žije
dnes už je to vzácný druh.
Dokud světu vládly kyje,
bývalo jich jako much.


I když občas vyjde z bytu, 
nevychází ze stresu.
Žije v přísném inkognitu,
často mění adresu.


To mě občas zvolat nutí:
Dejte příkaz k odchytu!
Vždyť mu hrozí vyhynutí!
Chraňte vzácnou raritu!


Najdeme mu věrnou družku
na některém nároží,
i když to dá pěknou fušku,
možná se i rozmnoží. 


Dobrý člověk ještě žije,
Ale už má namále –
historická tragédie
spěje k svému finále.



Píseň volební
(Volně podle Ezopa)


Stojí, stojí voli,
na volebním poli, 
hádají se koho zvolit
na vedoucí roli.


Slyšelo je tele, 
prohláslo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele.“


Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.


Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity, 
pokroku a práva.“


V téhle bajce není
žádné naučení.
Neboť tam, kde volí voli
svět se sotva změní.



Český kabaret I


Ten, kdo šetří, ať má za tři,
Slováci jsou naši bratři,
šťastné zítřky v dohledu,
sláva, nazdar, kupředu!


Nejsou strany jako strany.
We are happy. Time is money,
kdo má ptáka na triku,
vyfasuje trafiku.


Národ není stádo volů,
levá, pravá, vzůru, dolů,
minulost se nevrací,
pobavte se lustrací!


Radujte se všeci, děcka,
prodáme se do Německa.
To nám dodá lesk a punc,
Arbeit macht frei, Gott mit uns!


Revoluční větry vanou,
když jde o moc, ostych stranou.
Máme mnoho priorit,
nashledanou u koryt. 


Tam, kde jsou lvi v kleci,
vládnou za ně voli.



A ještě více v knize:
Vy mně taky!
Šulc a Švarc, 2012
ISBN: 978-80-7244-315-4
Ilustrace: Adolf Born


Klihu můžete získat na adrese: 
http://www.knihycz.cz/vy-me-taky--P33573

11. dubna 2012

Každý má své Rocky Mountains


Kdyby úřední formuláře byly jenom trochu solidní, vypadaly by následovně:

   Trvalé bydliště:……………………….……
   Přechodné bydliště: ……………………….
   Domov:…………………………………….
   (Uvedený údaj nemusí souhlasit s žádnou z výše uvedených adres. Úřad nemá právo adresu ověřovat ani na ni zasílat jakoukoliv korespondenci. Vyplňte jakýmkoliv písmem.)

Vrokastro od SZ
   Osobně bych do kolonky napsala: Vrokastro. Je to místo, kde provádím své inventury, přemýšlím, vymýšlím, nadávám sama sobě, a když je třeba, stavím do latě nepřízeň osudu. Vrokastro najdete v mirambelském zálivu na severovýchodě Kréty. Není to lehce přístupný vrchol. Visací most na něj strhli už před třemi tisíci lety. Vystupuji na vrchol zásadně od moře, ze severní strany, z té nejprudší. Prodírám se bodavými keři, dusí mě vůně oregána, tymiánu a šalvěje, nedostává se mi kyslík, protože jej všechen spotřebuje prudký svah, a tak používám taktiku himalájských šerpů a monotónně si dokola opakuji pověvek tábornické písně, co jsme před drahně lety zpívali jako puberťáci kolem ohňů v českých CHKO: „Každý má před sebou své Rocky Mountains, svůj kopec z dětství co zdál se být zlatý, kolik jich ztratilo cepín a muselo vzdát.“ A znovu: „Každý má své Rocky Mountains...“ Zvyšuje se hladina adrenalinu i endorfínů a když ještě zadýchaná a přidušená sedím na vrcholku hory, cítím se jako znovuzrozená. Jako bych seděla sama v sobě a přesto mi je najednou jasná logika celého světa. Jasně ze shora vidím, jak řeky dravé i hravé se po miliony let zařezávají do údolí a se stejnou trpělivostí vybírají ty nejkrásnější krystalky horského křemene, aby na konci své cesty vytvořily pláž svatého Pandeleimona pojmenovanou po bílé kapličce na břehu. Když říčky vystupují z údolí, rozlévají se do ohromného vějíře, který se podobá náruči plné věčně zelených pomerančovníků a olivovníků, co se smějí pod fousy a do větví: „Jo přátelé, tady se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“ Do moře pak vystupuje skalní výběžek podobný natažené dlani, po které spěchali lidé už před více než pěti tisíci lety. Těžili sůl z moře, a naháněli mořský vítr do topných kanálků pecí, v kterých vypalovali nádhernou červenočernou keramiku a také poprvé v historii tavili měď a arsén. Osvěžovali se kvašenými hrozny, až je jednoho dne okolnosti donutily přesunout své existence na skalnatý vrcholek, na němž právě sedím.
   Všude kolem mne pahýly kamenných zdí, jež svěřepě mlčí o lidských životech, které kdysi tak účinně ochraňovaly. Představuji si, jak starý mistr zasadil poslední okenici, dal si ruce v bok a řekl si: „Už je všechno v suchu.“ Pak už jen se svými druhy sledoval opuštěný domov a nepřátelské lodě na mořské hladině a snil o tom, že se jednou vrátí do úrodného zeleného údolí. „Jo přátelé, tam se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“
Pohled z Vrokastra
na lokalitu Priniatikos Pyrgos
   Ani dvě stě let nemohlo smazat zkušenost s výhodou pobřežní polohy s úrodnou planinou v zádech a horskou hradbou na obzoru. Když se za mořskými národy zavřela hladina historie, vrátili se lidé z Vrokastra na nataženou dlaň z šedého vápence a po dalších osmnáct stovek let pěstovali víno, kterým plnili elegantní amfory a posílali je daleko do světa. Až jeden den udýchaný starý mnich popadl provaz zvonu a zvonil jako o život: „Spaste svoje duše!“ Sám ještě stačil vběhnout do sakristie, vykopat jámu v podlaze, ukrýt tam mešní pohár, zadupat hlínu a utéct před blížícími se černými vlajkami saracénských galér. Jeden jediný slib v životě nesplnil: vrátit se pro pohár. Po dalších tisíci dvě stě letech jej trochu zdeformovaný vytáhla parta rozesmátých kluků a holek z mezinárodní letní archeologické školy. „Kde je to Vrokastro?“ ptají se hned první den a já jim ukazuji horský hřeben, jenž se podobá hřbetu krokodýla zabořeného do prastaré skály. Zavírám jedno oko a špičkou prstu hladím ten hrbolatý hřbítek až samotnému vrcholku hory. Mám pocit, jako by se v horkém tetelícím se vzduchu krokodýl trochu kroutil a protahoval.
   „Vidíte ten bludný kámen dole,“ ptám se jich a vyprávím pověst, kterou mi vyprávěli poslední mohykáni: „Tenhle balvan byl dříve nahoře. Denně z něj jeden pastýř sledoval svá stáda ovcí a koz. Lidé z vesnice jej varovali, že je to nebezpečné, ale on je vždycky odbyl, že tam je ten kámen věčně, tak co by padal zrovna dneska. Jednoho dne se balvan zřítil i s pastýřem.“
   I já sedím na podobném kameni. Nohy mi visí do údolí a pohledem se přidržuji hor na obzoru na druhé straně zálivu a na plochu moře si rovnám všechny zmatky, o které jsem se sama zasloužila. Nechávám je propláchnout napěněnými vlnami, bílými koníky, které žene severozápadní vítr rovnou na ostré skály. A hned se cítím lépe. „Cha, cha věčnosti, na mě jsi krátká.“
   Vracím se zpátky, ale druhou stranou, kterou od moře není vidět. Sestupuji do údolí a v obnaženém boku skály vidím střídající se vrstvy vápence a břidlice, která jako houba celou zimu nasává vodu z vydatných dešťů, a kterou pak desítky pramínků rezesetých po hoře Vrokastro vyplakávají jako nespočet očí prastarého boha.
   Vím, že když teď zakřičím: „Jo ho hó!“, uslyší mě v klášteře Svaté Osvícené na protějším svahu. Možná se mi odtamtud ozve odpověď ve frygické harmonii. Anebo spíš nic. Mniši zpívají už jenom ve významné svátky.
   Z prastarého kláštera v horách udělali great fancy business. Dovedli k němu asfaltovou cestu, postavili klimatizovaný hotel i parádní hlídané parkoviště s interaktivní informační tabulí. To víte, potřebuje-li hříšník rozhřešení, musí k tomu mít veškerý komfort. Doba si to žádá.
   Ale co, já si vesele poklusávám z kopce dolů. Už slyším tlumené ovčí zvonky od salaše, kolem které se honí smečka pohublých psů a před níž jako socha boha pomsty stojí pastýř celý v černém. Přísně mě přeměřuje hlubokým uhelným pohledem, aby tak dal celému vesmíru jasně na srozuměnou, že tenhle kus země, který si prostě zabral, mu právem patří. Bělma jeho očí jsou žlutá jak oči arabských dobyvatelů před dvanácti sty lety. Ale nakonec jej přemůže pocit solidarity s osamnělými poutníky, kteří chodí do hor pěšky. Projdu ještě kolem místa, kde přesně před sto lety stanovala americká archeoložka Edith Dohan Hall. Bylo jí třiadvacet, spala ve stanu, jezdila báječně na koni, byla sama na šedesát dělníků a to všechno v dlouhé sukni a halence s fiží. Zamávám jí a pak už sbíhám do údolí, do civilizace, kde sluneční kolektory a spleť zavlažovacích černých hadic mezi olivovými poli jasně uporozňují, že svět je lineárně trojrozměrný: „Žádné výletky v čase tam a zpět, milá dámo.“ Ale mně je to jedno. Vrokastro je moje místo. Tam je mi dovoleno úplně všechno. Tam funguje moje vlastní fyzika a všecno mě tam poslouchá. I já sama.
Místo, kde KLuckých plavili slony
a před pár lety byla ohromná
hromada sněhu
   Nicméně, pocházím ze středních Čech, z Polabí. Mám otevřené samohlásky a tvrdé el. Zásadně říkám v Nymburce, nikdy v Nymburku. Kdybych alespoň jednou do roka neviděla Labe, jak si líně brumlá písničku, co se naučilo od Mumlavy, kdybych v zimě nepřekontrolovala promrzlé prsty ovocných stromů trčících z přemrzlé černozemě, kdybych neslyšela těžké vlaky, jak proklepávají železniční most přes řeku, kdybych si v létě nepřipomněla vůni borovic rostoucích na písečných dunách, nevím... Asi bych si připadala jak vyvržená ze světa.
   V Nymburce znám každou uličku, s postřižinskou paní Krásenskou jsem v jednom spolku (i já ještě dnes vidím Kludské, jak plaví slony v Labi, tam co před pár lety byla ta ohromná hromada sněhu), vím přesně, co viděla a cítila paní Hrabalová stojící na komíně pivovaru: rozříznutý chalcedon, naše městečko u vody a na dlani. Znám ten pocit, protože já sama jsem paní Hrabalová, co se zapomněla v čase. Znám Nymburk i zezdola. Jeho hlína mi prošla rukama. Vím, jak voní každé jeho zákoutí. A přesto, žádné Vrokastro tam nemám.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Převzato:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=15&cl=09
Foto: aarchiv autorky


5. dubna 2012


Realita
Georgio De Chirico: Tajemství a melancholie ulice. 1914.  


Utéct z reality,
problémům z ruky,
chceš to i ty,
život je krutý.
Utéct z reality,
na nic se nedívat,
chceš to i ty,
stále se usmívat.
Podívej do dáli,
pořád tam čeká,
skryté štěstí,
v úkrytu mrká.
Pozor si dej,
kam tvé kroky kráčí.
Jeden chybný
úplně stačí.
Někdy se vysmívá,
to když mu nestačíš.
Lapit ho do rukou
marně se snažíš.
Neztrácej naději.
Neztrácej víru.
Štěstí tě dostihne
a přijde v míru.


MARUŠKA KUBALOVÁ
(16 let, Nymburk)


Převzato z:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=14&cl=09

31. března 2012

Jakou sílu má slovo

Ilustrace: Miroslav Houra
Karel Sýs a Daniel Strož velmi intenzivně zásobují tento blog i moji vlastní knihovnu novou literaturou. Vždycky, když dostanu další dávku knih (které ani nestačím číst natož pro blog zpracovávat), říkám si, jak mohou někteří říkat, že česká literature neexistuje, že je nezajímavá, že nepřináší nic nového, že je postmoderně nihilistická?  (Pokud si tvoříte názor na literature jenom podle obchodních kampaní velkých knihkupců a nakladatelů, budete mít zcela jistě tento názor také).
S každou další dávkou knih od těchto andělů strážný české literatury, si říkám: “Už jsem toho přečetla tolik, že mě nic nepřekvapí, žádný příběh, žádný umělecký prostředek, nic, ale s každu další knížkou, kterou otevřu, musím své unáhlené závěry přehodnotit. Tak se mi stalo i s nenápadnou sbírkou Oldřicha Rafaje (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289 ) “Na břehu domova” (Agentura Fajma 2006), 
Nejedná se o “pravou poezii”, ale poezii v próze. Každá ze skladeb nese celé jméno osoby, o které hovoří: Josef Chovanec, Marie Opálková, Jan Hocek, Jaroslav Solanec, jsou některými z nich a zároveň tituly básní.  
Jedná se o “obyčejné” lidi z Ostravska, jejichž jednání, charakter a osudy autora zaujaly, ovlivnily a poznamenaly. Rafajovy popisy jsou prosté stejně jako ti,  o kterých píše: hrdinství lidí, kteří se v kritických situacích se samozřejmostí čestných smazřejmě rozhodli jednat čestně, i když jim šlo o život. V tomto kontrastu je právě síla Rafajových textů: 

Alois Ondryáš
- V obci je ve vážnosti,
byl to vyhlášený tesař a truhlář,
ještě teď, pokud jen trochu může, vypomáhá v obci,
umí všecko, dveře, okna, schody,
pokrýval střechy, udělá vám žebř, jak chcete dlouhý,
krov, ale i skříň, stůl a židli.
Za války musel dělat rakve,
tady nacisté dělali strašně zle,
Lojzík jednoho odpoledne zmizel,
a nebyla zvěst o něm,
dokud v noci nezaklepal na okno
v sousední vsi, aby partyzánům dali jídlo.
Přežil zázrakem, on a pár ostatních,
už v listopadu toho čtyřiačtyřicátého byla surová zima,
vysoko v horách,
vyhodili nákladní vlak, telegrafní sloupy,
troufli si na posádku ve městě.
Přišla i zpráva, že ho pověsili,
ale to fašisti chtěli zmást lidi,
jindy zase, že ho viděli v tom masovém hrobu.
Když přecházela fronta, rudoarměji měli nejlepšího zvěda,
šlo to tu rychle, pátého května už tu byli.
Šel spolu s nimi dolním koncem vsi,
po několika dnech se vrátil.

Neodpočal si, po válce bylo potřebí oken, dveří,
potom se začalo stavět, každý ho chtěl,
práce měl, mohl si vybírat. Pomáhal chudákům.

Stůl, u kterého teď sedíme, to je taky jeho práce,
jaký je bytelný a pěkný.
Měl dva infarkty, všechko zvládl.
Co jsem vám neřekl, syn mu zahynul v koncentráku,
manželka se mu z toho utrápila.

Lidé? Co pamatuji, říkají mu Lojzíku,
a věřte, protože ho mají rádi.

Rafajovo jednoduché vypravování bez chytračení má sílu autetičnosti stejně jako jeho hrdinové. Ale to v žádném případě neznamená, že Rafajova sbírka je literárně chudá. Čtenář narazí na subjektivně zabarvenou lyriku:
Píši své řádky s takovou láskou k němu, s takovou bolestí, s takovou něhou vzpomínky, že zalykám se touhou, aby znovu s námi žil, abych měl kam zajít, až budu potřebovat vidět a slyšet, až budu sténat touhou po člověku,
 metafory:
Závěj dýmu z bramborové natě stála nad krajinou 
Jako štiplavé znamení skromného podzimu života,
poetismy: 
Pod teplou oblohou blízko podzimu zem se chvěje smírem a vyrovnáním. 
Vím, že jen tak je to správné, že spravedlnost pohlédla na tyto lidi, na jejich zem, 
či erotismy:
Žofie s ním trávila dobré i zlé, jako u děcka vysedávala u jeho horeček a zápalů, prsty jemně přejížděl po její vrásčité tváři, po jejích ještě plných prsech, rozepínal jí halenku a hladově s nimi rozmlouval.
Dnes se příliš nenosí být jednoduše čestný. Kdo vypráví o běžných starostech, protože k jiným se nedostal, jak také, když jako sirotu jej u sedláků honili bičem a toporem sekyry, je téměř společenské faux pas. Čestný skromný dříč neusilující o fancy life je blbec pro smích. Jo, to být vychytralý, upozornit na sebe, proklamovat maloměšťácké ideály, to je oč tu  frčí. Proto nad Rafajvou knihou by se asi ledaskdo styděl vynést pochvalné slovo, aby si nezadal. Četl by si ji pak  o samotě – kdo ji začně číst, tak ji neodloží, to podepisuju -  uložil by ji hluboko do svého nitra a mlčel by... Dnes by se vám smáli, kdyby věděli, že čtete knihu o hrdinovi, co 
byl ze čtyř dětí,
vyrůstali v kolonce na Zárubku,
když přišel jeho čas,
stal se vozačem na šachtě, kde rubal jeho táta.
Vě čtyřiadvaceti si vzal Rozálii,
poznal ji u Ostravice,
měli dva syny. 
Jedno ráno si vzal bandasku kávy z cikorky
a tenký chleba s umělým máslem…
Ale historii pomalu a jistě šinou dopředu práve takoví jako Anděla Kopečná, František Kořistka, Pavel Mitáš, Josef Hawran a další. 
Velmi se bavím nad představou, že Rafajovu knihu má v ruce nějaký yupie manažík a přemýšlí, jak postavit reklamu pro Rafojovu sbírku... 

Knížka "Na břehu domova" je dalším hmatatelným důkazem, jakou sílu má slovo. 
_________________________________________________________________


Jak knihu získat?
Jako obvykle.

Objednávku pošlete na e-mailovou adresu 

astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com


Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)


Kniha stojí 95Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).









20. března 2012

Jak diskutují inteligenti



Určitě znáte situaci, že se vám v hlavě uhnízdí písnička, nebo třeba jenom jeden verš, popěvek, pár taktů a ne a ne je dostat z hlavy. Pořád se vrací, dokola... Nejdříve si popěvek prostě pobrukujete, pak prozpěvujete. Následně si řeknete, že už to stačí, ale ono se to pořád vrací. Až si to musíte začít zpívat znovu a zase pořád dokola. Už vám i doma říkají: Nic jiného v repertoáru nemáš?! Mně se to stává poměrně často a celou věc komplikuje fakt, že zpívám velmi mizerně. Zvláště úporné jsou dvě nádherné řecké písně-básně, které se rozhodly, že se budou do mé hlavy vracet pravidelně, a žít si vlastní život v mé lebce, nezávisle na mě, na mých intonačních schopnostech a budou se přehrávat pořád dokola, chodit ven a dovnitř, jak se jim zachce, proplétat se navzájem; prostě, že mi nedají chvíli mi klidu. Dvě krásné řecké básně. Dialog velikánů. Zákeřně se pokusím přestěhovat je do vašich mozkoven a sluchovodů a trochu si od nich odpočinu (nebyla bych ráda, kdyby mě opustily úplně).
K té první zkomponoval nádhernou hudbu Mános Chatzidákis, hudební skladatel u nás známý písničkou Děti z Pyrea. Slova napsal básník Nikos Gkátsos, jenž daroval úchvatná slova stovkám dnes již klasických řeckých písniček. Gkátsos a Chatzidákis velmi sugestivně vyprávějí příběh o mladém princi z Orientu jménem Kemal:


„Poslechněte si příběh mladého Kemala,
prince z Orientu,
potomka Syndibáda mořského,
co si myslel, že může změnit svět,
avšak hořké jsou rady Alláhovy
a temné lidské duše...


Kdysi kdesi v Orientě písek zavál příběh náš.
V sípkách myši, voda černá, větší bídu nepotkáš.
V Mosule i v Basoře, i pod starým datlovníkem
hořce pláčou děti pouště nikdo není prorokem.

Jeden mladík z rodu krále koně sedlá, vyráží
s dýkou v pase, vírou v srdci, a se smutkem ve tváři.
Beduíni na něj hledí vševědoucně s lítostí.
On jim na to odpovídá: bez nás se svět nezmění.

Jak se zpráva rozletěla o kurážném rekovi,
neváhali ani chvíli: chytit se ho vydali.
Od Tygridu až po Eufrat, od země až do oblak
sledovali jeho stopy s touhou psance potrestat.

Dopadli ho, zmučili ho a jak vzteklí šakali
odvlekli ho k chalifovi, na trest smrti čekali.
Hrůzné ráno Kemalovo než zanechal v oprátce
mladý život s odhodláním zloby lidí nebát se.

Na zápraží ráje seděl prorok, co měl tyhle rád.
Posledním byl, kdo se rozhod Kemalovi pomoc dát.
Všude kolem plují mraky, kráčí spolu nebesi.
Hvězdy zlaté tiše svítí, sledují je z oázi.

Tuší, že se něco stane, vzhlíží vzůru v naději,
ale to jen po měsících došel Kemal k Pánovi.
Alláh shlíží z trůnu svého: Ty bláhový člověče,
já dal lidem krev i nože, z cizího krev neteče.

Dobrou noc, Kemale,
tenhle svět se nikdy nezmění.
Zbývají jen sladké sny.“

Hudbu složil Chatzidákis v roce 1968, v newyorském exilu v době plukovnické diktatury. Gkátsos ji opatřil řeckými verši až po mnoha letech. Jejím prvním interpretem byl sám Chatzidákis, ale snad všichni hudebníci, kteří mají co říci na řecké hudební scéně ji vtiskli svůj osobitý interpretační přístup. Určitě si písničku najděte na youtube.  Můžete si ji i zazpívat, překlad je rytmicky věrný originálu stejně tak jako písnička krétského hudebníka Manolise Rasůlise, který napsal text i hudbu k odpovědi adresované nejenom mladému princi z Orientu, Kemalovi. Rasůlis viděl Kemalovo i naše počínání trochu jinak: 


„Sochy ožívají,
dokonce tancují.
Záhadně mlčí ti, co vědí,
[: Když míříš nad mraky,
dějí se zázraky.
Strašáky budí a nás děsí.:]

Ref.
[: Říkám ti, Kemale, tenhle svět se změní,
V srdcích, u nás, u vás, na věky tu není.
Jenom aby do ulic vyšli všichni dobří.
To stačí. Jako jeden muž. Pak zahřmí. :]

Minulost ukrývá
sílu a tronia,
které když vybuchnou, vše se mění.
[: Z tý vý pámbíčkáři
i svědomí žháři
padají do dějin, už jich není. :]

Ref.
[: Říkám ti, Kemale,... :]“


...a takhle nějak by asi měli debatovat inteligenti, protože „my nezpíváme, brachu, abychom se od světa odlišovali, ale proto, abychom jej sjednotili.“ *)


*) Joannis Ritsos

14. března 2012

Vřele doporučujeme!!! Astronaut v moři už se tak dlouho nepobavil!



V Obrysu-Kmeni 10/2012 7. března vyšla recenze Zdeňka Hrabici na divadelní hru 
Daniela Strože "Pohroužení aneb když se u nás re" 


Citujeme:
"Daniel Strož napsal vynikající, břitkou a výmluvnou hru o revoluci Pohroužení, aneb když se u nás režim mění. Napsal ji v pěti obrazech s předscénami, napsal ji hodně dávno před Havlovou hrou Odcházení.
   Svižná Strožova hra spatřila světlo světa v knižním vydání již v roce 1995 a následně ještě v roce 2004.
   Strožově hře zatím nepřisoudil nikdo ani jednu nominaci na Českého lva, zatímco Havlova hra jich už má snad deset a je prý nejpřekládanější divadelní hrou za posledního čtvrt století na světě. Strožova hra na překlady zatím čeká.
   Za života asi nikdy nemůže existovat úplná spravedlnost.
   To věděl už takový sympaťák Egon Bondy, který mi psával zeleným inkoustem dopisy a oslovoval mne: „Milý soudruhu Zdeňku…“ a napsal si svůj epitaf za života, jako před ním Jiří Wolker: „Na život a na smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.“ Ten si ale v ničem nemůže zadat s Ex!
   Cožpak by někdo mohl nechat vytesat do kamene: „Daniel Strož se zasloužil o demokracii a svobodu“?
   Na něco takového nemá a nebude mít žádnou šanci. I když, ruku na srdce, o duši národa má Strož možná mnohem větší zásluhy.
   Dvě desetiletí vydával za kopečky literární poklady v exilu; pravda, v sousedním Německu jej nikdo ani na den nezavíral a nemohl tak ani napsat „Dopisy…“
   Do úvodu své útlé knížečky, připomínající sešity pro ochotníky českého, moravského a slezského venkova si dal přesvědčivá motta velikánů, neukradl nic z Mahátmy Gándhího.
   Nic neukradl o pravdě! Pravdivě označil autory, ne sebe: „Kdyby nebylo těch, kdo tvoří hodnoty, nebylo by ani co krást!“ – Karel Marx, nebo „Mocipáni nám nic neodpustí. A dobře dělají. Ani my jim nebudeme muset odpouštět.“ – Karel Sýs.
   Obsah vyznačuje Předscéna I. – První obraz (Prostranství s davem zvonícím klíči), Předscéna II. – Druhý obraz (Hospoda U kance), Předscéna III. – Třetí obraz (Na Zámečku), Předscéna IV. – Čtvrtý obraz (Na zámku), Předscéna V. – Pátý obraz (Prostranství s davem zvonícím klíči).
   A ten děj! Zatím ne divák, ale určitě čtenář si počte. Podobnost čistě náhodná – Stašek Princátko, Princátkova žena Volga, nebo Kénig Estéb, Gráf Kája vod Czernohor, Falckrabí Laus a kromě jiných nakonec i Rozhodčí Štětina. A ten kompars – samí Poskoci.
   Ehm, recenze přece nemá prozrazovat děj.
   Lačným po obsahu mohu jenom útlou knihu doporučit. Přitom je to čtení vskutku o hubu. Dovolit si napsat Pohroužení tolik roků před Odcházením, to je samolibost, to si Daniel Strož neměl vůbec dovolit.
   A také anonce u Pohroužení je zcela jiná než u Odcházení, řekl bych jasnější, méně oslavná a více pravdivá a plná lásky – ale také – pro někoho možná plná lží a nenávisti.
   Jak se to vezme, viď Karle Kryle?
   Taky ses znelíbil, a nedávali jsme tě v Břevnově na hřbitově do hrobu ve třech urnách, stačila ti jenom jedna rakev.
   „Se sžíravostí Gogola odhaluje Daniel Strož pravé tváře herců listopadového dramatu. Pod jeho nelítostným pohledem je král nejen nahý, ale také odsouzený k zániku – když s prsou spadnou všechny metály a ve futrálech shnijou ´čestné´ doktoráty, nestojí tu náhle nic víc než loutka s pokaženou mechanikou. Hra zdánlivě jako stvořená pro pimprlové divadélko, jen kdyby nešlo o smrtelně vážné věci – kašírovanou lásku a zhrzenou pravdu!“ (Anonce na přebalu knihy.)
   Opona padá! Pískot? Ani zdaleka. Bouřlivý potlesk.
   Danieli, umíš psát!
   Zatím Tě nikdo na nic nenominuje.
   Já jsem od Tebe dostal Cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů a Janouchovu krásnou bronzovou sošku – Niké – za spoluautorství knihy Vila pana prezidenta. Šlo o jiného prezidenta, nepodobal se v ničem prezidentu Ex a jeho „kamarádšoftu“…
   Stalo se tak v Mrázově, kde lišky dávají dobrou noc…"

 (Daniel Strož: Pohroužení, aneb když se u nás režim mění. Hra o revoluci v pěti obrazech s předscénami. První vydání Orego 1995, druhé vydání CZ Books 2004.) 
______________________________________________________________________
Jak knihu získat?
Jako obvykle.
Objednávku pošlete na e-mailovou adresu astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com

Uveďte počet výtiskůadresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)

Kniha stojí 111Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).