"V čase, kdy nás média denně krmí zvěstmi o marnotratných, prolhaných a zadlužených, líných, zpovykaných Řecích, žijících si na útraty bohatých evropských mocností (které kdysi vydrancovaly kulturní poklady z antické kolébky evropské kultury a dnes těží z Řecka co mazaní úlisní lichváři), přicházejí ASTRONAUTI V MOŘI, básnická kniha Athéňana jménem Meletópulos Tásos jako docela jiná a lepší zpráva ze země zle ostouzené novinářskými i „státnickými“ poskoky globální bankovní totality. Už jméno básníka zní českými uším slibně, v knize skutečně jsou i medově mélické verše, jimiž „odevzdáváš se sladkému / ano“, už vstupní akord této podmanivé básnické skladby (její autor skládá nejenom verše a prózu, nýbrž i hudbu) je však plný disharmonie: „Chtě nechtě dýchám hnilobný vzduch, zatímco opouštím pořádek absolutního kapitalismu, v který jsem bezmezně a vášnivě věřil.“ A pokračuje: „Po staletích dovoluji sám sobě myslet a mít přání, která když se splní, zboří pevnosti. S rozkvetlou snítkou citronovníku nalevo a zralým dívčím polibkem napravo uvadám a znovu rozkvétám, pohřbívám se, abych se znovu zrodil.“
No ano, tento „lyrický hrdina“, jak se kdysi říkalo projekci básníka do jeho veršů, tento spíše lyrickoepický subjekt, zhnusený zahnívajícím světem a toužící po čistotě dítěte, nezdevastované přírody, lásky i slov, stylizující se místy v pozdě se kajícího sobce, je médiem, ústy všech a všeho, co zůstává lidské a neztrácí naději; naději v moment, kdy konečně padne netvor, obludný obr, který mi přes půl Evropy a tucet let připomíná odporného „planetárního obra“ z básnické knihy Barbary Y. Flamandové. Ten titulní „astronaut v moři“, moři života, astronaut, tedy ten, kdo míří ke hvězdám a jehož „svalnatý rozžhavený obr“ krutě „trápí již celá léta“, sám ovšemže „nemůže zastavit šílený tanec a pitky“ velevážených občanů, kteří živí klam, „že toto místo ti patří, že svět vám patří, / že Ježíš Kristus se nechal ukřižovat pro tebe, / že bohorodička zůstala pannou, protože tys tam nebyl“. Ten astronaut, který „nikdy nebyl svobodný, nikdy absolutně upřímný“, pouhá „solná usazenina / splývající s tvrdým mořským dnem“, není naštěstí sám, je součást stále mocného lidského moře. Astronautem v moři promlouvá jiné Řecko, než nám malují jeho falešní zachránci, kteří obětují vše „pro peníze, pro zisk, / pro nenažranost“, dodejme na úkor lidí, poučeni globální péči o koho: pro spekulativně investované peníze, pro maximální zisky, pro nenažranost bank. „Existuje ještě nějaké slovo, co by nás sbližovalo?“ ptá se astronaut v moři; čtenář slyší, vidí, ví: to slovo je i touto knihou tu. „Zamilovaný do slova, které rodí další, do každého se vrhám. Slova tvoří obraz a já se tak zbavuji tíhy, kterou mám v sobě,“ vyznává se astronaut básník a čtenář se té tíhy zbavuje s ním. Neboť tam, kde „slovo znamená čistou mysl“, je síla. „Čisté srdce je bez hranic.“ Není to lepší způsob globalizace? A nejlepší zpráva z Řecka?..."
Celou recenzy M. Blahynky najdete na:
http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=04&cl=05
Další související odkazy:
http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=04&cl=04
http://astronautvmori.blogspot.com/search/label/ASTRONAUT%20V%20MO%C5%98I
