 |
| Ilustrace: Miroslav Houra |
Karel Sýs a Daniel Strož velmi intenzivně zásobují tento blog i moji vlastní knihovnu novou literaturou. Vždycky, když dostanu další dávku knih (které ani nestačím číst natož pro blog zpracovávat), říkám si, jak mohou někteří říkat, že česká literature neexistuje, že je nezajímavá, že nepřináší nic nového, že je postmoderně nihilistická? (Pokud si tvoříte názor na literature jenom podle obchodních kampaní velkých knihkupců a nakladatelů, budete mít zcela jistě tento názor také).
S každou další dávkou knih od těchto andělů strážný české literatury, si říkám: “Už jsem toho přečetla tolik, že mě nic nepřekvapí, žádný příběh, žádný umělecký prostředek, nic, ale s každu další knížkou, kterou otevřu, musím své unáhlené závěry přehodnotit. Tak se mi stalo i s nenápadnou sbírkou Oldřicha Rafaje (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289 ) “Na břehu domova” (Agentura Fajma 2006),
Nejedná se o “pravou poezii”, ale poezii v próze. Každá ze skladeb nese celé jméno osoby, o které hovoří: Josef Chovanec, Marie Opálková, Jan Hocek, Jaroslav Solanec, jsou některými z nich a zároveň tituly básní.
Jedná se o “obyčejné” lidi z Ostravska, jejichž jednání, charakter a osudy autora zaujaly, ovlivnily a poznamenaly. Rafajovy popisy jsou prosté stejně jako ti, o kterých píše: hrdinství lidí, kteří se v kritických situacích se samozřejmostí čestných smazřejmě rozhodli jednat čestně, i když jim šlo o život. V tomto kontrastu je právě síla Rafajových textů:
Alois Ondryáš
- V obci je ve vážnosti,
byl to vyhlášený tesař a truhlář,
ještě teď, pokud jen trochu může, vypomáhá v obci,
umí všecko, dveře, okna, schody,
pokrýval střechy, udělá vám žebř, jak chcete dlouhý,
krov, ale i skříň, stůl a židli.
Za války musel dělat rakve,
tady nacisté dělali strašně zle,
Lojzík jednoho odpoledne zmizel,
a nebyla zvěst o něm,
dokud v noci nezaklepal na okno
v sousední vsi, aby partyzánům dali jídlo.
Přežil zázrakem, on a pár ostatních,
už v listopadu toho čtyřiačtyřicátého byla surová zima,
vysoko v horách,
vyhodili nákladní vlak, telegrafní sloupy,
troufli si na posádku ve městě.
Přišla i zpráva, že ho pověsili,
ale to fašisti chtěli zmást lidi,
jindy zase, že ho viděli v tom masovém hrobu.
Když přecházela fronta, rudoarměji měli nejlepšího zvěda,
šlo to tu rychle, pátého května už tu byli.
Šel spolu s nimi dolním koncem vsi,
po několika dnech se vrátil.
Neodpočal si, po válce bylo potřebí oken, dveří,
potom se začalo stavět, každý ho chtěl,
práce měl, mohl si vybírat. Pomáhal chudákům.
Stůl, u kterého teď sedíme, to je taky jeho práce,
jaký je bytelný a pěkný.
Měl dva infarkty, všechko zvládl.
Co jsem vám neřekl, syn mu zahynul v koncentráku,
manželka se mu z toho utrápila.
Lidé? Co pamatuji, říkají mu Lojzíku,
a věřte, protože ho mají rádi.
Rafajovo jednoduché vypravování bez chytračení má sílu autetičnosti stejně jako jeho hrdinové. Ale to v žádném případě neznamená, že Rafajova sbírka je literárně chudá. Čtenář narazí na subjektivně zabarvenou lyriku:
Píši své řádky s takovou láskou k němu, s takovou bolestí, s takovou něhou vzpomínky, že zalykám se touhou, aby znovu s námi žil, abych měl kam zajít, až budu potřebovat vidět a slyšet, až budu sténat touhou po člověku,
metafory:
Závěj dýmu z bramborové natě stála nad krajinou
Jako štiplavé znamení skromného podzimu života,
poetismy:
Pod teplou oblohou blízko podzimu zem se chvěje smírem a vyrovnáním.
Vím, že jen tak je to správné, že spravedlnost pohlédla na tyto lidi, na jejich zem,
či erotismy:
Žofie s ním trávila dobré i zlé, jako u děcka vysedávala u jeho horeček a zápalů, prsty jemně přejížděl po její vrásčité tváři, po jejích ještě plných prsech, rozepínal jí halenku a hladově s nimi rozmlouval.
Dnes se příliš nenosí být jednoduše čestný. Kdo vypráví o běžných starostech, protože k jiným se nedostal, jak také, když jako sirotu jej u sedláků honili bičem a toporem sekyry, je téměř společenské faux pas. Čestný skromný dříč neusilující o fancy life je blbec pro smích. Jo, to být vychytralý, upozornit na sebe, proklamovat maloměšťácké ideály, to je oč tu frčí. Proto nad Rafajvou knihou by se asi ledaskdo styděl vynést pochvalné slovo, aby si nezadal. Četl by si ji pak o samotě – kdo ji začně číst, tak ji neodloží, to podepisuju - uložil by ji hluboko do svého nitra a mlčel by... Dnes by se vám smáli, kdyby věděli, že čtete knihu o hrdinovi, co
byl ze čtyř dětí,
vyrůstali v kolonce na Zárubku,
když přišel jeho čas,
stal se vozačem na šachtě, kde rubal jeho táta.
Vě čtyřiadvaceti si vzal Rozálii,
poznal ji u Ostravice,
měli dva syny.
Jedno ráno si vzal bandasku kávy z cikorky
a tenký chleba s umělým máslem…
Ale historii pomalu a jistě šinou dopředu práve takoví jako Anděla Kopečná, František Kořistka, Pavel Mitáš, Josef Hawran a další.
Velmi se bavím nad představou, že Rafajovu knihu má v ruce nějaký yupie manažík a přemýšlí, jak postavit reklamu pro Rafojovu sbírku...
Knížka "Na břehu domova" je dalším hmatatelným důkazem, jakou sílu má slovo.
_________________________________________________________________
Jako obvykle.
Objednávku pošlete na e-mailovou adresu
astronautvmori@gmail.com případně na vera.klontza@gmail.com
Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 95Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).
