Předsedkyně řecké obce v Praze Tasoula Healey předčítá z knížky. V pozadí autorka knihy. |
"Víte, nás kvalita knihy nezajímá, nás zajímá rychlá návratnost investice," je bežnou odpovědí velkých nakladatelů, kteří určují chod knižního trhu. Autor nový, se kterým je třeba pracovat, nebo knížka poezie, která potřebuje v komerční džungli podporu, jsou na obtíž. Trh je nakladately a distributory představován jako jakýsi fenonén nebo organizmus, který si žije svým životem a eliminuje všechno dobré a jedinou možností je se mu podřídit. "My bychom to vydali, ale trh to nechce," slýchavají autoři přečasto od svých nakladetelů, nebo: "Ne, my ten váš rukopis číst nebudem, sežeňte si dva posudky, nějaký grant a vydáme to." Všechno je naruby a přitom kvalitní, moderní, avantgardní literatury tak málo. Mnoho autorů vydává knížky vlastním nákladem bez možnosti další systematické distribuce.
Cílem blogu ASTRONAUT V MOŘI je šířit kvalitní původní českou nebo do češtiny přeloženou literaturu všech žánrů (na cestě je také paralelní blog, který bude pokrývat podobné pole v řečtině).
Tato aktivita je NEZISKOVÁ, tudíž knihy, které je a bude možné získat prostřednictvím tohoto blogu, budou stát přesně tolik, aby byly pokryty pouze přímé náklady na jejich vydání, tisk a distribuci.
Autoři a správci blogu apelují na čtenáře, aby adresu šířili, aby informovali své přátele a známé a podpořili tak kvalitní tvorbu vymykající se střednímu podbízivému proudu a svojí podporou dali najevo, že nepatří k reklamou otupělým pasivním čtenářům, ale k těm jenž dokáží rozpoznat a upřednostnit literaturu kvalitní.
Upřímné návrhy na zlepšování a rozšiřování této aktivity, stejně jako rukopisy, vlastním nákladem vydané knihy, návrhy a náměty pro další ediční činnost jsou vřele vítány.
29. prosince 2012
Mišo Čeňka mluví řecky
21. prosince 2012
Poezie prší, když "hořký soumrak padne"
Místa na kterých jsem zůstal stát
Slzy kterým jsem věřil
Bezstarostné hry
…a hořký soumrak padá.
Noci které jsem proplakal
Mosty které jsem spálil
Hvězdy které jsem miloval
Kam jdu a co naleznu
…a hořký soumrak padá.
Slova která jsem zapomněl
Přátelé které jsem ztratil
Smutku, můj drahý
od této chvíle nerozluční
…a hořký soumrak padá.
γωνιές που στάθηκα
δάκρυα που πίστεψα
παιχνίδια στο νερό.
Πικρό το βράδυ φτάνει.
Νύχτες που έκλαψα
γέφυρες που έκαψα
άστρα π' αγάπησα
που πάω και τι θα βρω.
Πικρό το βράδυ φτάνει.
Λόγια που ξέχασα
φίλοι που έχασα
καημέ μεγάλε μου
ας πάμε τώρα οι δυο.
Πικρό το βράδυ φτάνει.
18. července 2012
Postavení současného spisovatele: na bitevním poli
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.
16. května 2012
Spisovatel ještě žije
Předsedající... |
V sobotu 12. května 2012 se konala výroční konference nejpočetnější spisovatelské obce v ČR
Unie českých spisovatelů.
Velmi zajímavé a podnětné diskuse na téma Postavení českého spisovatele dnes se zúčastnily na dvě desítky členů sdružení. Názory těchto předních českých literátů budou průběžně publikovány na stránkách literárního týdeníku Obrys-Kmen http://www.obrys-kmen.cz/.
...a plénum. |
8. května 2012
Vy mně taky!
Jiří Žáček pod Bezdězem (archiv Jiří Žáček) |
Chceš být vůl jen proto,
aby na tě sedalo štěstí?
Někdo
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže
Někdo kypí zvedá činky
Nědko šidí žaludek
Někdo má rád pracečinky
Někdo je spíš na soudek
Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí
Někdo bije svoji paní
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže
La mode méditerranée
U moře se letos nosí
zralá ňadra pasy vosí
dlouhé nohy oblé zadky
prostě žádné nedostatky
Zato mužům
pokud mají peněz jako šlupek
promíjí se pleš i hrb i pupek
Blues o světaběhu
Svět se s náma ve dne v noci točí
svět kde všecko koupíš za pár vočí
Svět se točí jako osudí
kdo se vyzná ten se nenudí
Kdo se vyzná směle kráčí s dobou
tomu všichni pěkně z ruky zobou
Ten má dycky v rukávu pár es
ten má nárok aby se jen vez
Kdo se nechce vyznat nemá šanci
věčně bude mít je prázdno v ranci
Kdekdo si ho snadno vochočí
bude kuli De jen vo to čí
Svět se točí jako všecky světy
Jedni dřou a vohýbají hřbety
Druhý mají na ty první bič
tak se ten svět valí pořád pryč
Svět se točí Handlujou se role
Kdo byl nahoře je zase dole
Každej na to není vybaven
Někdo přece musí z kola ven
Dobrý člověk ještě žije
Dobrý člověk ještě žije,
viděli ho ve středu.
Krmil ptáčky poblíž Dyje
a pak zmizel z dohledu.
Dobrý člověk ještě žije
dnes už je to vzácný druh.
Dokud světu vládly kyje,
bývalo jich jako much.
I když občas vyjde z bytu,
nevychází ze stresu.
Žije v přísném inkognitu,
často mění adresu.
To mě občas zvolat nutí:
Dejte příkaz k odchytu!
Vždyť mu hrozí vyhynutí!
Chraňte vzácnou raritu!
Najdeme mu věrnou družku
na některém nároží,
i když to dá pěknou fušku,
možná se i rozmnoží.
Dobrý člověk ještě žije,
Ale už má namále –
historická tragédie
spěje k svému finále.
Píseň volební
(Volně podle Ezopa)
Stojí, stojí voli,
na volebním poli,
hádají se koho zvolit
na vedoucí roli.
Slyšelo je tele,
prohláslo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele.“
Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.
Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity,
pokroku a práva.“
V téhle bajce není
žádné naučení.
Neboť tam, kde volí voli
svět se sotva změní.
Český kabaret I
Ten, kdo šetří, ať má za tři,
Slováci jsou naši bratři,
šťastné zítřky v dohledu,
sláva, nazdar, kupředu!
Nejsou strany jako strany.
We are happy. Time is money,
kdo má ptáka na triku,
vyfasuje trafiku.
Národ není stádo volů,
levá, pravá, vzůru, dolů,
minulost se nevrací,
pobavte se lustrací!
Radujte se všeci, děcka,
prodáme se do Německa.
To nám dodá lesk a punc,
Arbeit macht frei, Gott mit uns!
Revoluční větry vanou,
když jde o moc, ostych stranou.
Máme mnoho priorit,
nashledanou u koryt.
Tam, kde jsou lvi v kleci,
vládnou za ně voli.
Klihu můžete získat na adrese:
http://www.knihycz.cz/vy-me-taky--P33573
1. května 2012
18. dubna 2012
11. dubna 2012
Každý má své Rocky Mountains
Kdyby úřední formuláře byly jenom trochu solidní, vypadaly by následovně:
Trvalé bydliště:……………………….……
Přechodné bydliště: ……………………….
Domov:…………………………………….
(Uvedený údaj nemusí souhlasit s žádnou z výše uvedených adres. Úřad nemá právo adresu ověřovat ani na ni zasílat jakoukoliv korespondenci. Vyplňte jakýmkoliv písmem.)
Vrokastro od SZ |
Všude kolem mne pahýly kamenných zdí, jež svěřepě mlčí o lidských životech, které kdysi tak účinně ochraňovaly. Představuji si, jak starý mistr zasadil poslední okenici, dal si ruce v bok a řekl si: „Už je všechno v suchu.“ Pak už jen se svými druhy sledoval opuštěný domov a nepřátelské lodě na mořské hladině a snil o tom, že se jednou vrátí do úrodného zeleného údolí. „Jo přátelé, tam se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“
Pohled z Vrokastra na lokalitu Priniatikos Pyrgos |
„Vidíte ten bludný kámen dole,“ ptám se jich a vyprávím pověst, kterou mi vyprávěli poslední mohykáni: „Tenhle balvan byl dříve nahoře. Denně z něj jeden pastýř sledoval svá stáda ovcí a koz. Lidé z vesnice jej varovali, že je to nebezpečné, ale on je vždycky odbyl, že tam je ten kámen věčně, tak co by padal zrovna dneska. Jednoho dne se balvan zřítil i s pastýřem.“
I já sedím na podobném kameni. Nohy mi visí do údolí a pohledem se přidržuji hor na obzoru na druhé straně zálivu a na plochu moře si rovnám všechny zmatky, o které jsem se sama zasloužila. Nechávám je propláchnout napěněnými vlnami, bílými koníky, které žene severozápadní vítr rovnou na ostré skály. A hned se cítím lépe. „Cha, cha věčnosti, na mě jsi krátká.“
Vracím se zpátky, ale druhou stranou, kterou od moře není vidět. Sestupuji do údolí a v obnaženém boku skály vidím střídající se vrstvy vápence a břidlice, která jako houba celou zimu nasává vodu z vydatných dešťů, a kterou pak desítky pramínků rezesetých po hoře Vrokastro vyplakávají jako nespočet očí prastarého boha.
Vím, že když teď zakřičím: „Jo ho hó!“, uslyší mě v klášteře Svaté Osvícené na protějším svahu. Možná se mi odtamtud ozve odpověď ve frygické harmonii. Anebo spíš nic. Mniši zpívají už jenom ve významné svátky.
Z prastarého kláštera v horách udělali great fancy business. Dovedli k němu asfaltovou cestu, postavili klimatizovaný hotel i parádní hlídané parkoviště s interaktivní informační tabulí. To víte, potřebuje-li hříšník rozhřešení, musí k tomu mít veškerý komfort. Doba si to žádá.
Ale co, já si vesele poklusávám z kopce dolů. Už slyším tlumené ovčí zvonky od salaše, kolem které se honí smečka pohublých psů a před níž jako socha boha pomsty stojí pastýř celý v černém. Přísně mě přeměřuje hlubokým uhelným pohledem, aby tak dal celému vesmíru jasně na srozuměnou, že tenhle kus země, který si prostě zabral, mu právem patří. Bělma jeho očí jsou žlutá jak oči arabských dobyvatelů před dvanácti sty lety. Ale nakonec jej přemůže pocit solidarity s osamnělými poutníky, kteří chodí do hor pěšky. Projdu ještě kolem místa, kde přesně před sto lety stanovala americká archeoložka Edith Dohan Hall. Bylo jí třiadvacet, spala ve stanu, jezdila báječně na koni, byla sama na šedesát dělníků a to všechno v dlouhé sukni a halence s fiží. Zamávám jí a pak už sbíhám do údolí, do civilizace, kde sluneční kolektory a spleť zavlažovacích černých hadic mezi olivovými poli jasně uporozňují, že svět je lineárně trojrozměrný: „Žádné výletky v čase tam a zpět, milá dámo.“ Ale mně je to jedno. Vrokastro je moje místo. Tam je mi dovoleno úplně všechno. Tam funguje moje vlastní fyzika a všecno mě tam poslouchá. I já sama.
Místo, kde KLuckých plavili slony a před pár lety byla ohromná hromada sněhu |
V Nymburce znám každou uličku, s postřižinskou paní Krásenskou jsem v jednom spolku (i já ještě dnes vidím Kludské, jak plaví slony v Labi, tam co před pár lety byla ta ohromná hromada sněhu), vím přesně, co viděla a cítila paní Hrabalová stojící na komíně pivovaru: rozříznutý chalcedon, naše městečko u vody a na dlani. Znám ten pocit, protože já sama jsem paní Hrabalová, co se zapomněla v čase. Znám Nymburk i zezdola. Jeho hlína mi prošla rukama. Vím, jak voní každé jeho zákoutí. A přesto, žádné Vrokastro tam nemám.
Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ
Převzato: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=15&cl=09
Foto: aarchiv autorky
5. dubna 2012
Georgio De Chirico: Tajemství a melancholie ulice. 1914. |
Převzato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=14&cl=09
31. března 2012
Jakou sílu má slovo
Ilustrace: Miroslav Houra |
Jak knihu získat?
Jako obvykle.
Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 95Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).
20. března 2012
Jak diskutují inteligenti
„Poslechněte si příběh mladého Kemala,
prince z Orientu,
potomka Syndibáda mořského,
co si myslel, že může změnit svět,
avšak hořké jsou rady Alláhovy
a temné lidské duše...
Kdysi kdesi v Orientě písek zavál příběh náš.
V sípkách myši, voda černá, větší bídu nepotkáš.
V Mosule i v Basoře, i pod starým datlovníkem
hořce pláčou děti pouště nikdo není prorokem.
Jeden mladík z rodu krále koně sedlá, vyráží
s dýkou v pase, vírou v srdci, a se smutkem ve tváři.
Beduíni na něj hledí vševědoucně s lítostí.
On jim na to odpovídá: bez nás se svět nezmění.
Jak se zpráva rozletěla o kurážném rekovi,
neváhali ani chvíli: chytit se ho vydali.
Od Tygridu až po Eufrat, od země až do oblak
sledovali jeho stopy s touhou psance potrestat.
Dopadli ho, zmučili ho a jak vzteklí šakali
odvlekli ho k chalifovi, na trest smrti čekali.
Hrůzné ráno Kemalovo než zanechal v oprátce
mladý život s odhodláním zloby lidí nebát se.
Na zápraží ráje seděl prorok, co měl tyhle rád.
Posledním byl, kdo se rozhod Kemalovi pomoc dát.
Všude kolem plují mraky, kráčí spolu nebesi.
Hvězdy zlaté tiše svítí, sledují je z oázi.
Tuší, že se něco stane, vzhlíží vzůru v naději,
ale to jen po měsících došel Kemal k Pánovi.
Alláh shlíží z trůnu svého: Ty bláhový člověče,
já dal lidem krev i nože, z cizího krev neteče.
Dobrou noc, Kemale,
tenhle svět se nikdy nezmění.
Zbývají jen sladké sny.“
„Sochy ožívají,
dokonce tancují.
Záhadně mlčí ti, co vědí,
[: Když míříš nad mraky,
dějí se zázraky.
Strašáky budí a nás děsí.:]
Ref.
[: Říkám ti, Kemale, tenhle svět se změní,
V srdcích, u nás, u vás, na věky tu není.
Jenom aby do ulic vyšli všichni dobří.
To stačí. Jako jeden muž. Pak zahřmí. :]
Minulost ukrývá
sílu a tronia,
které když vybuchnou, vše se mění.
[: Z tý vý pámbíčkáři
i svědomí žháři
padají do dějin, už jich není. :]
Ref.
[: Říkám ti, Kemale,... :]“
...a takhle nějak by asi měli debatovat inteligenti, protože „my nezpíváme, brachu, abychom se od světa odlišovali, ale proto, abychom jej sjednotili.“ *)
*) Joannis Ritsos
14. března 2012
Vřele doporučujeme!!! Astronaut v moři už se tak dlouho nepobavil!
Svižná Strožova hra spatřila světlo světa v knižním vydání již v roce 1995 a následně ještě v roce 2004.
Strožově hře zatím nepřisoudil nikdo ani jednu nominaci na Českého lva, zatímco Havlova hra jich už má snad deset a je prý nejpřekládanější divadelní hrou za posledního čtvrt století na světě. Strožova hra na překlady zatím čeká.
Za života asi nikdy nemůže existovat úplná spravedlnost.
To věděl už takový sympaťák Egon Bondy, který mi psával zeleným inkoustem dopisy a oslovoval mne: „Milý soudruhu Zdeňku…“ a napsal si svůj epitaf za života, jako před ním Jiří Wolker: „Na život a na smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.“ Ten si ale v ničem nemůže zadat s Ex!
Cožpak by někdo mohl nechat vytesat do kamene: „Daniel Strož se zasloužil o demokracii a svobodu“?
Na něco takového nemá a nebude mít žádnou šanci. I když, ruku na srdce, o duši národa má Strož možná mnohem větší zásluhy.
Dvě desetiletí vydával za kopečky literární poklady v exilu; pravda, v sousedním Německu jej nikdo ani na den nezavíral a nemohl tak ani napsat „Dopisy…“
Do úvodu své útlé knížečky, připomínající sešity pro ochotníky českého, moravského a slezského venkova si dal přesvědčivá motta velikánů, neukradl nic z Mahátmy Gándhího.
Nic neukradl o pravdě! Pravdivě označil autory, ne sebe: „Kdyby nebylo těch, kdo tvoří hodnoty, nebylo by ani co krást!“ – Karel Marx, nebo „Mocipáni nám nic neodpustí. A dobře dělají. Ani my jim nebudeme muset odpouštět.“ – Karel Sýs.
Obsah vyznačuje Předscéna I. – První obraz (Prostranství s davem zvonícím klíči), Předscéna II. – Druhý obraz (Hospoda U kance), Předscéna III. – Třetí obraz (Na Zámečku), Předscéna IV. – Čtvrtý obraz (Na zámku), Předscéna V. – Pátý obraz (Prostranství s davem zvonícím klíči).
A ten děj! Zatím ne divák, ale určitě čtenář si počte. Podobnost čistě náhodná – Stašek Princátko, Princátkova žena Volga, nebo Kénig Estéb, Gráf Kája vod Czernohor, Falckrabí Laus a kromě jiných nakonec i Rozhodčí Štětina. A ten kompars – samí Poskoci.
Ehm, recenze přece nemá prozrazovat děj.
Lačným po obsahu mohu jenom útlou knihu doporučit. Přitom je to čtení vskutku o hubu. Dovolit si napsat Pohroužení tolik roků před Odcházením, to je samolibost, to si Daniel Strož neměl vůbec dovolit.
A také anonce u Pohroužení je zcela jiná než u Odcházení, řekl bych jasnější, méně oslavná a více pravdivá a plná lásky – ale také – pro někoho možná plná lží a nenávisti.
Jak se to vezme, viď Karle Kryle?
Taky ses znelíbil, a nedávali jsme tě v Břevnově na hřbitově do hrobu ve třech urnách, stačila ti jenom jedna rakev.
„Se sžíravostí Gogola odhaluje Daniel Strož pravé tváře herců listopadového dramatu. Pod jeho nelítostným pohledem je král nejen nahý, ale také odsouzený k zániku – když s prsou spadnou všechny metály a ve futrálech shnijou ´čestné´ doktoráty, nestojí tu náhle nic víc než loutka s pokaženou mechanikou. Hra zdánlivě jako stvořená pro pimprlové divadélko, jen kdyby nešlo o smrtelně vážné věci – kašírovanou lásku a zhrzenou pravdu!“ (Anonce na přebalu knihy.)
Opona padá! Pískot? Ani zdaleka. Bouřlivý potlesk.
Danieli, umíš psát!
Zatím Tě nikdo na nic nenominuje.
Já jsem od Tebe dostal Cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů a Janouchovu krásnou bronzovou sošku – Niké – za spoluautorství knihy Vila pana prezidenta. Šlo o jiného prezidenta, nepodobal se v ničem prezidentu Ex a jeho „kamarádšoftu“…
Stalo se tak v Mrázově, kde lišky dávají dobrou noc…"
Jako obvykle.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 111Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).