„Některé básničky
plují pod tvým čelem
jako gondoly v Benátkách
sem a tam a pořád dokola.
Chce se ti klít,
žes’ je nenapsal ty sám,
ale štěstí, že existují
jako majáky, co čekají na zbloudilé mořské vlky."*) Jednou z takových básní je poem
řeckého básníka Tasose Livaditise „Pokud se chceš nazývat člověkem.“
Tasos Livaditis (1922 – 1988) je
jednou z největších osobností řecké poezie 20. století. Patří ke generaci,
kterou ovlivnily události neomylně směřující svět ke 2. světové válce,
válka samotná, naděje i další tragédie, které přinesla. Mladý ještě básník
vstoupil do světa poezie v roce 1946, když se seznámil s hudebním skladatelem
Mikisem Theodorakisem v kancelářích mládežnické odbojové organizace EPON.
Společně s dalšími hudebníky, básníky, spisovateli, herci i obyčejnými
lidmi se jim dostalo „cti“ strávit několik let ve vězeňských zařízeních pro
levicové „podvratné živly“ na ostrovech Makronisos, Ajstrátis i jinde. Livaditis
byl v roce 1951 propuštěn, ale ihned byl souzen za vydání „buřičské knihy“
Na křižovatkách světa fouká. Tasos Livaditis nikdy nepřestal věřit, že
spravedlivá společnost je možná a že jenom lidé práce ji mohou přivést na svět.
Velká část jeho bohatého básnického díla byla zhudebněna a zpívá se dodnes.
Je velmi smutné, že jsme cestu
roubenou tolika mrtvými, o jejíž správnosti byl Livaditis nezlomně přesvědčený, uzavřeli hloupými sny o snadném živobytí a že
se musíme pořád vracet k úvahám, co to znamená být člověkem.
Pokud se chceš nazývat člověkem,
nikdy, ani na chvíli nepřestaneš bojovat o mír
a spravedlnost.
Vyjdeš do ulic, budeš křičet až ti rty
začnou krvácet.
Ocitneš se v dešti střel s obličejem plným ran - ale ty
ani krok zpátky.
Každý tvůj výkřik se stane kamenem hozeným do oken válkychtivých,
každé tvé gesto otřese paláci nespravedlnosti.
Varuj se, abys ani na chvíli nepochybil.
Jen jedna matná vzpomínka na vlastní dětská léta
spustí další masakr tisíců dětí,
zatímco si nic netušící hrají v ulicích světa.
Jen na chvíli se zahledíš do západu Slunce
a již zítra se další lidé budou ztrácet v temnotě války.
Jenom na okamžik přestaneš snít
a sny miliónů lidí se promění v krátery po granátech.
Nemáš čas.
Nemáš čas sám pro sebe,
pokud se chceš nazývat člověkem.
Pokud se chceš
nazývat člověkěm,
možná bude třeba, abys opustil svou matku, svou milou
nebo své dítě.
Bude-li třeba, nebudeš váhat
vzdát se své lampy nebo chleba.
Odmítneš odpočinek v teple domova
na hrbolaté cestě, která vede k zítřku.
Ničeho se nesmíš zaleknout.
Nic a nikdo tě nemůže zastrašit.
Vím, je moc krásné poslouchat tóny foukací harmoniky vpodvečer,
sledovat hvězdy a snít.
Krásný pocit být sehnutý nad rudými rty své milované
a poslouchat, jak ti vypravuje své sny o budoucnosti,
ale ty máš před sebou cestu.
Musíš být připravený vzdát se všeho v její prospěch,
protože ty jsi odpovědný za všechny foukací harmoniky světa,
za všechny hvězdy, za všechny lampy,
za všechny sny,
pokud se chceš nazývat člověkem.
Pokud se chceš nazývat člověkem
je možné, že skončíš ve vězení na dvacet
nebo třeba na sto let…
Ale ty si budeš pořád i v žaláři pamatovat, jak vypadá jaro,
tvá matka i celý svět.
Ty i na pár metrech čtverečných své cely
budeš pokračovat pouť po tomto světě.
A když v nekonečném tichu vězeňské noci
budeš klepat prstem na zeď,
z druhé strany ti bude odpovídat Španělsko
Budeš odpočítávat roky, jak ubývají
tvé vlasy budou šedivět,
ty přesto nebudeš stárnout.
Každé ráno ve vězení se budeš probouzet o něco mladší,
pokud se chceš nazývat člověkem.
Pokud se chceš nazývat člověkem,
musíš být připravený zemřít kteréhokoliv rána.
Večer na izolaci napíšeš dlouhý dopis
své matce,
na zeď napíšeš datum, své iniciály a jedno slovo:
MÍR.
Bude to, jako bys napsal celou historii svého života,
abys mohl zemřít kteréhokoliv rána,
abys mohl bez hnutí stát proti šesti hlavním,
jako bys stál čelem k celé budoucnosti,
abys mohl v jejich smrtících výstřelech
slyšet milióny obyčejných lidí,
jak zpívají a bojují za mír,
pokud se chceš nazývat člověkem.
Sebrané Livaditisovo dílo je přístupné (v řečtině) na adrese: https://tassosleivaditis.wordpress.com/
*) Ráj labyrintu, Věra Klontza-Jaklová (Orego 2007)