Přejato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=28&cl=01
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.
Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ
