Pokud se chceš nazývat člověkem...

„Některé básničky

plují pod tvým čelem

jako gondoly v Benátkách

sem a tam a pořád dokola.

Chce se ti klít,

žes’ je nenapsal ty sám,

ale štěstí, že existují

jako majáky, co čekají na zbloudilé mořské vlky."*) Jednou z takových básní je poem řeckého básníka Tasose Livaditise „Pokud se chceš nazývat člověkem.“

Tasos Livaditis (1922 – 1988) je jednou z největších osobností řecké poezie 20. století. Patří ke generaci, kterou ovlivnily události neomylně směřující svět ke 2. světové válce, válka samotná, naděje i další tragédie, které přinesla. Mladý ještě básník vstoupil do světa poezie v roce 1946, když se seznámil s hudebním skladatelem Mikisem Theodorakisem v kancelářích mládežnické odbojové organizace EPON. Společně s dalšími hudebníky, básníky, spisovateli, herci i obyčejnými lidmi se jim dostalo „cti“ strávit několik let ve vězeňských zařízeních pro levicové „podvratné živly“ na ostrovech Makronisos, Ajstrátis i jinde. Livaditis byl v roce 1951 propuštěn, ale ihned byl souzen za vydání „buřičské knihy“ Na křižovatkách světa fouká. Tasos Livaditis nikdy nepřestal věřit, že spravedlivá společnost je možná a že jenom lidé práce ji mohou přivést na svět. Velká část jeho bohatého básnického díla byla zhudebněna a zpívá se dodnes.

Je velmi smutné, že jsme cestu roubenou tolika mrtvými, o jejíž správnosti byl Livaditis nezlomně  přesvědčený,  uzavřeli hloupými sny o snadném živobytí a že se musíme pořád vracet k úvahám, co to znamená být člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem,

nikdy, ani na chvíli nepřestaneš bojovat o mír

a spravedlnost.

Vyjdeš do ulic, budeš křičet až ti rty

začnou krvácet.

Ocitneš se v dešti střel s obličejem plným ran - ale ty

ani krok zpátky.

Každý tvůj výkřik se stane kamenem hozeným do oken válkychtivých,

každé tvé gesto otřese paláci nespravedlnosti.

Varuj se, abys ani na chvíli nepochybil.

Jen jedna matná vzpomínka na vlastní dětská léta

spustí další masakr tisíců dětí,

zatímco si nic netušící hrají v ulicích světa.

Jen na chvíli se zahledíš do západu Slunce

a již zítra se další lidé budou ztrácet v temnotě války.

Jenom na okamžik přestaneš snít

a sny miliónů lidí se promění v krátery po granátech.

Nemáš čas.

Nemáš čas sám pro sebe,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkěm,

možná bude třeba, abys opustil svou matku, svou milou

nebo své dítě.

Bude-li třeba, nebudeš váhat

vzdát se své lampy nebo chleba.

Odmítneš odpočinek v teple domova

na hrbolaté cestě, která vede k zítřku. 

Ničeho se nesmíš zaleknout.

Nic a nikdo tě nemůže zastrašit.

Vím, je moc krásné poslouchat tóny foukací harmoniky vpodvečer,

sledovat hvězdy a snít.

Krásný pocit být sehnutý nad rudými rty své milované

a poslouchat, jak ti vypravuje své sny o budoucnosti,

ale ty máš před sebou cestu.

Musíš být připravený vzdát se všeho v její prospěch,

protože ty jsi odpovědný za všechny foukací harmoniky světa,

za všechny hvězdy, za všechny lampy,

za všechny sny,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem

je možné, že skončíš ve vězení na dvacet

nebo třeba na sto let…

Ale ty si budeš pořád i v žaláři pamatovat, jak vypadá jaro,

tvá matka i celý svět.

Ty i na pár metrech čtverečných své cely

budeš pokračovat pouť po tomto světě.

A když v nekonečném tichu vězeňské noci

budeš klepat prstem na zeď,

z druhé strany ti bude odpovídat Španělsko

Budeš odpočítávat roky, jak ubývají

tvé vlasy budou šedivět,

ty přesto nebudeš stárnout.

Každé ráno ve vězení se budeš probouzet o něco mladší,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem,

musíš být připravený zemřít kteréhokoliv rána.

Večer na izolaci napíšeš dlouhý dopis

své matce,

na zeď napíšeš datum, své iniciály a jedno slovo:

MÍR.

Bude to, jako bys napsal celou historii svého života,

abys mohl zemřít kteréhokoliv rána,

abys mohl bez hnutí stát proti šesti hlavním,

jako bys stál čelem k celé budoucnosti,

abys mohl v jejich smrtících výstřelech

slyšet milióny obyčejných lidí,

jak zpívají a bojují za mír,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Sebrané Livaditisovo dílo je přístupné (v řečtině) na adrese: https://tassosleivaditis.wordpress.com/

*) Ráj labyrintu, Věra Klontza-Jaklová (Orego 2007)

Mladá poezie ze Zlínska

"Dnes už se temno veršem nerozsvěcí," povzdechl by možná ledaskdo spolu s Františkem Hrubínem pokud by posuzoval podle výkladů současných "svatostánků" knihy. Pár polic s poezií se choulí v koutě posledního patra a kdoví jestli.  To ale neznamená, že se nerodí básníci, kteří "rozsvěcují temno veršem." Posílají své výtvory do novin, publikují na internetu a sní, že jednou schovaní za rohem budou po očku mrkat na vlastní knížku ve výkladní skříni...
Jedním z takových rodících se rozsvětlovačů může být i Miroslav Josef Tomšů. Mirek se narodil v roce 1993 ve Zlíně a celý život žije ve Slušovicích. V současnosti studuje na Fakultě aplikované informatiky UTB ve Zlíně.  Píše poezii od roku 2007, v té době byly jeho básně publikovány převážně v městském zpravodaji. Po asi tříleté odmlce od roku 2011, kdy se věnoval fejetonům, se opět vrátil k básním. Tentokrát již začal publikovat v Poštovních novinách, občasně v Haló novinách a pravidelně ve Zlínském deníku. Píše také novinové články a reportáže. Aktivně propaguje literaturu. Je nadšeným členem Unie českých spisovatelů.
Zde několik ukázek z jeho tvorby doplněné fotografiemi Jaroslava Poláka (https://www.flickr.com/photos/kojotisko):

Jobovo story

Job se ujal slova,

chtěl lidem říct,

že měl rád Boha,

to píše starozákonní list.

Job se ujal slova

chtěl lidi upozornit,

opakuje to znova,

aby byli pokorní.

Kéž by tato slova,

byla vyryta do mědi,

a taky do olova,

láska má i odpovědi.

Job dobře věděl,

že spatří nebeskou zář.

upřeně k nebi hleděl

a obdivoval Boží tvář.

Job dobře věděl,

že jeho Obhájce žije,

a taky předpověděl

prosté „Carpe diem“.

Řekl, že spatří,

ve svém těle Boha,

i političtí kádři,

tím končí jeho slova.

Taky důrazně pravil,

„Memento mori“,

a Starý zákon ustavil -

je z toho pěkné story.

Konec 

Kde je nic?

Kde je konec,

když začátek je jinde.

Kde začátek,

když nevíme, kde konec je.

Tam někde ve vesmíru,

mezi hvězdami,

tam není ničemu konec,

tam nezvoní zvonec.

Tady na zemi,

tady je však závora, tam je celník.

Tady pracuje dělník,

tady je smrt.

Tady je však naděje,

tady je láska,

tady na zemi se pořád něco děje.

Temné ticho

Na hodinách

ručičky tikají,

já dlím ve snách,

jedu tramvají.

Jedu nocí temnou

jedu do Ticha.

S duší spřízněnou,

nikdo nikam nepospíchá.

Až přejedu za bránu,

bude tam věčný klid?

Neuslyším ani ránu,

uvidím jen hvězdy třpyt.

Až přejedu za bránu

nic neuslyším.

Probouzím se k ránu,

skutečnosti rozliším.

Hodiny stále tikají,

je tu nový den,

V noci jsem jel tramvají,

byl to hloupý sen.

Navštívit na jediný den,

chtěl bych město Jericho.

Slyším však stále jen

to mrazivé a temné ticho.