"Izabelo, proč jsi mi nikdy nevyprávěla, jak a proč jsi se dostala do Kanady?" Otázku jsem položil jen tak, jak mi přišla mimovolně na mysl. Předpokládal jsem nějakou banální odpověď a netušil jsem, co by mohla rozpoutat.
"Proč to chceš vědět? Protože jsi se rozhodl se mnou žít a nevíš s kým máš tu čest? Nebo proto, že ty jsi mi vyprávěl skoro všechno?"
"Podezíráš mě neprávem. Znám tě natolik, že bych své rozhodnutí stejně neměnil, ale prostě jsem si troufnul ze zvědavosti se zeptat. To zároveň neznamená, že mi musíš něco říkat," polekala mě Izabelina reakce.
"Já jsem přeletěla oceán, abych zapomněla, a ještě nedávno jsem si nemohla ani omylem pomyslet na to, že bych někomu dobrovolně vyprávěla, co se stalo před mým rokem nula, ale teď, teď mám docela chuť. Navíc ty to musíš znát. Je to ale dlouhá historie. Naučila jsem se s tím žít a můžu to podat s nadsázkou a bez emocí, jakoby se to přihodilo někomu jinému. Dřívě, pokaždé, když jsem byla v krajní nouzi nucená se o tom jen zmínit, snažila jsem se ospravedlnit a za každou cenu zdůvodnit, že já jsem jednala správně a ostatní byli špatní, ale uvnitř jsem tušila, že to není až tak jasné."
"Počkej, dej mi šanci, abych taky něčemu rozuměl. Měla jsi nějaký průšvih?"
"Průšvih?! Tak tohle slovo nevyjadřuje vůbec nic. Poslední průšvih jsem měla v deseti letech, když jsem se pokusila vykouřit pod peřinou dědečkův doutník. Zbořila jsem svět!"
"To asi trochu přeháníš."
"Bohužel ne. Někteří poznamenaní se z toho už nevzpamatovali a těm, co ještě chodí po světě, nechalo to mé správné jednání pěkné jizvy."
"Takový je paradox života. Jak je to přísloví o cestě do pekla dláždné dobrými úmysly," chtěl jsem zlehčit Izabeliny výroky, ale uvnitře jsem byl napnutý jako struna. Jelikož Izabela málokdy přehání, byl jsem si jistý, že si vyslechnu neuvěřitelný příběh," říká Jannis v knize Aretusa, jejíž sepsání bezprostředně inspirovala písnička Aretusa (hudba: J. Spathas, slova: J. Joanýdys, interpretace M. Lidakis)...
Hledal jsem tě v zemi andělů,
tam, kde žije sen
od nikdy do nekonečna,
celou věčnou chvíli.
Na ztracené křižovatce světa
tam, kde žije sen
dej mi jeden polibek
...jenom jeden.
Ach žijeme my lidé uprostřed ničeho
Když se sami sobě začneme ztrácet
najednou narostou nám fénixova křídla.
Ach, viděl jsem tě jednou ve snu
jako Aretusu s rusými vlasy.
Tajně vyšplhám na tvůj balkón...
Jednou u starobylé studny za měsíční noci
tam, kde žije sen
jsi mi dala jedno pohlazení
a jedno požehnání
A já tě teď hledám - odhodlaný - až do konce času
na samém počátku nebe
s tuláckou písničkou na rtech.
Nikdy tě nepřestanu hledat.
Ach žijeme my lidé uprostřed ničeho
Když se sami sobě začneme ztrácet
najednou narostou nám fenixova křídla.
Pokud byste rádi získali více informací o novele Aretusa (Orego 2007), nabízíme recenzi prof. M. Bátorové, publikonou v Obrysu Kmeni 2010, č. 29. http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2010&cis=29&cl=05
_________________________________________________________________
Jak knihu získat?
Jako obvykle.
Jako obvykle.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 90 Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).
Žádné komentáře:
Okomentovat