Určitě znáte situaci, že se vám v hlavě uhnízdí písnička, nebo třeba jenom jeden verš, popěvek, pár taktů a ne a ne je dostat z hlavy. Pořád se vrací, dokola... Nejdříve si popěvek prostě pobrukujete, pak prozpěvujete. Následně si řeknete, že už to stačí, ale ono se to pořád vrací. Až si to musíte začít zpívat znovu a zase pořád dokola. Už vám i doma říkají: Nic jiného v repertoáru nemáš?! Mně se to stává poměrně často a celou věc komplikuje fakt, že zpívám velmi mizerně. Zvláště úporné jsou dvě nádherné řecké písně-básně, které se rozhodly, že se budou do mé hlavy vracet pravidelně, a žít si vlastní život v mé lebce, nezávisle na mě, na mých intonačních schopnostech a budou se přehrávat pořád dokola, chodit ven a dovnitř, jak se jim zachce, proplétat se navzájem; prostě, že mi nedají chvíli mi klidu. Dvě krásné řecké básně. Dialog velikánů. Zákeřně se pokusím přestěhovat je do vašich mozkoven a sluchovodů a trochu si od nich odpočinu (nebyla bych ráda, kdyby mě opustily úplně).
K té první zkomponoval nádhernou hudbu Mános Chatzidákis, hudební skladatel u nás známý písničkou Děti z Pyrea. Slova napsal básník Nikos Gkátsos, jenž daroval úchvatná slova stovkám dnes již klasických řeckých písniček. Gkátsos a Chatzidákis velmi sugestivně vyprávějí příběh o mladém princi z Orientu jménem Kemal:
„Poslechněte si příběh mladého Kemala,
prince z Orientu,
potomka Syndibáda mořského,
co si myslel, že může změnit svět,
avšak hořké jsou rady Alláhovy
a temné lidské duše...
Kdysi kdesi v Orientě písek zavál příběh náš.
V sípkách myši, voda černá, větší bídu nepotkáš.
V Mosule i v Basoře, i pod starým datlovníkem
hořce pláčou děti pouště nikdo není prorokem.
Jeden mladík z rodu krále koně sedlá, vyráží
s dýkou v pase, vírou v srdci, a se smutkem ve tváři.
Beduíni na něj hledí vševědoucně s lítostí.
On jim na to odpovídá: bez nás se svět nezmění.
Jak se zpráva rozletěla o kurážném rekovi,
neváhali ani chvíli: chytit se ho vydali.
Od Tygridu až po Eufrat, od země až do oblak
sledovali jeho stopy s touhou psance potrestat.
Dopadli ho, zmučili ho a jak vzteklí šakali
odvlekli ho k chalifovi, na trest smrti čekali.
Hrůzné ráno Kemalovo než zanechal v oprátce
mladý život s odhodláním zloby lidí nebát se.
Na zápraží ráje seděl prorok, co měl tyhle rád.
Posledním byl, kdo se rozhod Kemalovi pomoc dát.
Všude kolem plují mraky, kráčí spolu nebesi.
Hvězdy zlaté tiše svítí, sledují je z oázi.
Tuší, že se něco stane, vzhlíží vzůru v naději,
ale to jen po měsících došel Kemal k Pánovi.
Alláh shlíží z trůnu svého: Ty bláhový člověče,
já dal lidem krev i nože, z cizího krev neteče.
Dobrou noc, Kemale,
tenhle svět se nikdy nezmění.
Zbývají jen sladké sny.“
Hudbu složil Chatzidákis v roce 1968, v newyorském exilu v době plukovnické diktatury. Gkátsos ji opatřil řeckými verši až po mnoha letech. Jejím prvním interpretem byl sám Chatzidákis, ale snad všichni hudebníci, kteří mají co říci na řecké hudební scéně ji vtiskli svůj osobitý interpretační přístup. Určitě si písničku najděte na youtube. Můžete si ji i zazpívat, překlad je rytmicky věrný originálu stejně tak jako písnička krétského hudebníka Manolise Rasůlise, který napsal text i hudbu k odpovědi adresované nejenom mladému princi z Orientu, Kemalovi. Rasůlis viděl Kemalovo i naše počínání trochu jinak:
„Sochy ožívají,
dokonce tancují.
Záhadně mlčí ti, co vědí,
[: Když míříš nad mraky,
dějí se zázraky.
Strašáky budí a nás děsí.:]
Ref.
[: Říkám ti, Kemale, tenhle svět se změní,
V srdcích, u nás, u vás, na věky tu není.
Jenom aby do ulic vyšli všichni dobří.
To stačí. Jako jeden muž. Pak zahřmí. :]
Minulost ukrývá
sílu a tronia,
které když vybuchnou, vše se mění.
[: Z tý vý pámbíčkáři
i svědomí žháři
padají do dějin, už jich není. :]
Ref.
[: Říkám ti, Kemale,... :]“
...a takhle nějak by asi měli debatovat inteligenti, protože „my nezpíváme, brachu, abychom se od světa odlišovali, ale proto, abychom jej sjednotili.“ *)
*) Joannis Ritsos
Žádné komentáře:
Okomentovat