Nedávno se mi dostala do ruky knížka
Otlučený zázrak (autor Tomáš Vondrovic, nakladatelství Malvern 2010). Věnoval
mi ji autor s omluvami, že coby archeolog budu k ní mít určitě
výhrady a že by mi ji snad ani neměl dávat.
Nejen že výhrady
k ní nemám ani co archeolog, ani co člověk, ale ani co by Kréťanka
(adoptovaná). Naopak coby archeolog jsem si ladacos uvědomila. Například to,
jak silná a mocná jsou mytologická podobenství. Vždyť většina z nás, kteří
jedeme na Krétu se těšíme, že ty mytologické příběhy tam potkáme, uvidíme a
zažijeme a pak jsme zklamaní, že tomu tak není a nebo, že prostě pro nás ty
mýty nejsou viditelné pouhým turistickým okem. Tomáš Vondrovic jezdí na Krétu
pravidelně, tráví svou dovolenou v malé vesničce na jižním pobřeží pod
archeologickou lokalitou Myrtos-Pyrgos, ze které staří Minoité vysílali lodě do
Egypta. Autor neuvěřitelně dobře chápe krétskou skutečnost -alespoň podle mého názoru. Konec konců
s bohy tam žije i rozmlouvá.
* pokud jste na
Krétě nikdy nebyli, určitě si knížku přečtěte. Zažijete neuvěřitelnou cestu.
* pokud jste na
Krétě byli a líbilo se vám tam, na stránkách knihy se tam vrátíte a co více,
nastěhujete si Krétu do žil v nefalšované neředěné podobě.
* pokud jste na Krétě
byli a zklamala vás, knížka Tomáše Vondrovice se určitě stane příčinou
k zamyšlení a přehodnocení vašeho názoru.
Vůně jsou tiché
pravdy světa
Oltářní mušle
na kopci
Křehké otazníčky
bez moře
Pramáti Kréta
V moruších
dole zrají
zelené noci
A malé slzy
černé nymfy –
kozy
Zbyly jen pudy
Jimi žijí bozi
(...)
Zdá se vám, že to
nemá pointu? Ale má, jenomže to zase musím skončit o rok dál. Nemyslete si, že
to dělám schválně, jako nějakou literární fintu, na kterou jsem notabene tajně
hrd. Ne, opravdu, to mé krétské příběhy mne samy učí skákat v čase: dokončují
se a vysvětlují samy až po půl roce, po roce i víc, někdy se zpětnou vazbou,
jindy jako příslib událostí, o kterých nemám ještě ani ponětí. Tak mě tyto
drobné příhody nutí uvažovat o čase a v čase jinak, než je běžně ve světě
zvykem. Přehazují si mě jako mořské vlny sem a tam. Tak jako si prolhaní
Kréťané přehazují svá kompoloi. Minulost přes palec; budoucnost přes malík;
tady, na dlani přítomnosti. Byl bych rád, kdyby se vám tato přirozená
nesoustavnost nepříčila, ale stala se nenápadným zlozvykem i vaší duše; neexistence
času a existence Bohů totiž spolu úzce souvisejí.
(...)
Teď,
v záplavě azuru, který sestupuje průsmyky až do údolí, mezi skály – jako
by to všechno bylo smaltové – rozeznáte bílé domky: poházené kostky cukru.
(...) Mlhou venkovanů prosvítají stejně jako ty vesničky čistým dnem, ztracené
vědomosti lidstva.
(...)
Tohle všechno
jsem mezi řečí a po chvilkách sděloval Meni. Také to o Aristofanovi, jak a proč
ho mám rád. Že jeho Jezdce, ty jsem si
vybral protože je to hra, která se obecně málo hraje. Asi proto, že je o tom,
jak svobodné obci vládne hovado, jelitář. A vyžene ho jedině ještě větší
hovado, jirchář. Hra velmi nepopulární za všech režimů. Mnozí Interpreti ji
nenávidějí; jiní tvrdí, že je dávno mrtva; ti neslušnější hovoří o zbytečné zahořklosti
autora. (...) Já na to mám, což nikoho nepřekvapí, svou vlastní krétskou verzi.
Nejen, že je to dílko aktuální a svěží až hanba, ale ještě nenásilně kopíruje
(jako se kopíruje krajina) myšlenku
starých mudrců o následnosti věků: zlatého, stříbrného, bronzového a železného.
A na těch kovech není nic zahořklého, krom faktu, že my sami žijeme ve věku
nejhorším – totiž v době železných srdcí. A tak se nutně chýlíme ke konci.
Po tomto věku, po jeho zhroucení, však následuje zase věk Zlatý. Autoři to vědí.
Bozi to vědí. A věděl to i můj Aristofanes.“
(...)
Básník a filosof
nemají být pouhými zrcadly doby, lesknout se je málo, ti mají svítit!
(...)
Ticho, černé
krétské ticho uprostřed modrého dne. Svatost, která budí hrůzu.
(...)
Koho chránily
skalní vrchy za zády a přirozený přístav-zátoka, z níž vyplouvaly slavné
krétské lodě s temnými plachtami, tehdy, když ještě tvář Kréty hleděla
k východu a jihu, tehdy před prvními zamětřeseními? Na koho čekal Labrys,
kterou vykopali? Kdo tu byl roztrhán?
(...)
Zrovna jedeme
autobudem do Ierapetry pro běžný nákup k Marinopoulosovi. Má Bystřevdaná
pozoruje svět oknem a náhle namíří africkým ukazovákem: „Hele!“ – Vedle
cesty vidím zaparkovaný tirák. Nemá
kola. Stojí na špalcích s cihlami, částečně. Na boku hrdý nápis: Metafora.
To už známe, to jsme měli, Metafora tu znamená doprava, to samo o sobě není nic
afrického. Ale tehle odstavený tirák má i křestní jméno:
LAZARIS
Doprava Lazaris.
Nepojízdný. Mrtvá metafora. Než však sačím vzkřiknout „Lazare, vstaň a jeď“,
jsme pryč. Jediné, co je jasné, že právě začal africký den.
(...)
...konec rozumu
je vždycky začátek poezie.
Kdo ví, jak vypadí Bohyně?
Kdo ví, jak promlouvá Bůh?
Vzpomeň si, srdce,
a ztiš se: Oni
ti odpoví Sami
Oni
ti odpoví
sami
(Všechna foto VKJ)
Žádné komentáře:
Okomentovat