Každý má své Rocky Mountains

Kdyby úřední formuláře byly jenom trochu solidní, vypadaly by následovně:

   Trvalé bydliště:……………………….……
   Přechodné bydliště: ……………………….
   Domov:…………………………………….
   (Uvedený údaj nemusí souhlasit s žádnou z výše uvedených adres. Úřad nemá právo adresu ověřovat ani na ni zasílat jakoukoliv korespondenci. Vyplňte jakýmkoliv písmem.)

Vrokastro od SZ

   Osobně bych do kolonky napsala: Vrokastro. Je to místo, kde provádím své inventury, přemýšlím, vymýšlím, nadávám sama sobě, a když je třeba, stavím do latě nepřízeň osudu. Vrokastro najdete v mirambelském zálivu na severovýchodě Kréty. Není to lehce přístupný vrchol. Visací most na něj strhli už před třemi tisíci lety. Vystupuji na vrchol zásadně od moře, ze severní strany, z té nejprudší. Prodírám se bodavými keři, dusí mě vůně oregána, tymiánu a šalvěje, nedostává se mi kyslík, protože jej všechen spotřebuje prudký svah, a tak používám taktiku himalájských šerpů a monotónně si dokola opakuji pověvek tábornické písně, co jsme před drahně lety zpívali jako puberťáci kolem ohňů v českých CHKO: „Každý má před sebou své Rocky Mountains, svůj kopec z dětství co zdál se být zlatý, kolik jich ztratilo cepín a muselo vzdát.“ A znovu: „Každý má své Rocky Mountains...“ Zvyšuje se hladina adrenalinu i endorfínů a když ještě zadýchaná a přidušená sedím na vrcholku hory, cítím se jako znovuzrozená. Jako bych seděla sama v sobě a přesto mi je najednou jasná logika celého světa. Jasně ze shora vidím, jak řeky dravé i hravé se po miliony let zařezávají do údolí a se stejnou trpělivostí vybírají ty nejkrásnější krystalky horského křemene, aby na konci své cesty vytvořily pláž svatého Pandeleimona pojmenovanou po bílé kapličce na břehu. Když říčky vystupují z údolí, rozlévají se do ohromného vějíře, který se podobá náruči plné věčně zelených pomerančovníků a olivovníků, co se smějí pod fousy a do větví: „Jo přátelé, tady se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“ Do moře pak vystupuje skalní výběžek podobný natažené dlani, po které spěchali lidé už před více než pěti tisíci lety. Těžili sůl z moře, a naháněli mořský vítr do topných kanálků pecí, v kterých vypalovali nádhernou červenočernou keramiku a také poprvé v historii tavili měď a arsén. Osvěžovali se kvašenými hrozny, až je jednoho dne okolnosti donutily přesunout své existence na skalnatý vrcholek, na němž právě sedím.
   Všude kolem mne pahýly kamenných zdí, jež svěřepě mlčí o lidských životech, které kdysi tak účinně ochraňovaly. Představuji si, jak starý mistr zasadil poslední okenici, dal si ruce v bok a řekl si: „Už je všechno v suchu.“ Pak už jen se svými druhy sledoval opuštěný domov a nepřátelské lodě na mořské hladině a snil o tom, že se jednou vrátí do úrodného zeleného údolí. „Jo přátelé, tam se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“

Pohled z Vrokastra
na lokalitu Priniatikos Pyrgos

   Ani dvě stě let nemohlo smazat zkušenost s výhodou pobřežní polohy s úrodnou planinou v zádech a horskou hradbou na obzoru. Když se za mořskými národy zavřela hladina historie, vrátili se lidé z Vrokastra na nataženou dlaň z šedého vápence a po dalších osmnáct stovek let pěstovali víno, kterým plnili elegantní amfory a posílali je daleko do světa. Až jeden den udýchaný starý mnich popadl provaz zvonu a zvonil jako o život: „Spaste svoje duše!“ Sám ještě stačil vběhnout do sakristie, vykopat jámu v podlaze, ukrýt tam mešní pohár, zadupat hlínu a utéct před blížícími se černými vlajkami saracénských galér. Jeden jediný slib v životě nesplnil: vrátit se pro pohár. Po dalších tisíci dvě stě letech jej trochu zdeformovaný vytáhla parta rozesmátých kluků a holek z mezinárodní letní archeologické školy. „Kde je to Vrokastro?“ ptají se hned první den a já jim ukazuji horský hřeben, jenž se podobá hřbetu krokodýla zabořeného do prastaré skály. Zavírám jedno oko a špičkou prstu hladím ten hrbolatý hřbítek až samotnému vrcholku hory. Mám pocit, jako by se v horkém tetelícím se vzduchu krokodýl trochu kroutil a protahoval.
   „Vidíte ten bludný kámen dole,“ ptám se jich a vyprávím pověst, kterou mi vyprávěli poslední mohykáni: „Tenhle balvan byl dříve nahoře. Denně z něj jeden pastýř sledoval svá stáda ovcí a koz. Lidé z vesnice jej varovali, že je to nebezpečné, ale on je vždycky odbyl, že tam je ten kámen věčně, tak co by padal zrovna dneska. Jednoho dne se balvan zřítil i s pastýřem.“
   I já sedím na podobném kameni. Nohy mi visí do údolí a pohledem se přidržuji hor na obzoru na druhé straně zálivu a na plochu moře si rovnám všechny zmatky, o které jsem se sama zasloužila. Nechávám je propláchnout napěněnými vlnami, bílými koníky, které žene severozápadní vítr rovnou na ostré skály. A hned se cítím lépe. „Cha, cha věčnosti, na mě jsi krátká.“
   Vracím se zpátky, ale druhou stranou, kterou od moře není vidět. Sestupuji do údolí a v obnaženém boku skály vidím střídající se vrstvy vápence a břidlice, která jako houba celou zimu nasává vodu z vydatných dešťů, a kterou pak desítky pramínků rezesetých po hoře Vrokastro vyplakávají jako nespočet očí prastarého boha.
   Vím, že když teď zakřičím: „Jo ho hó!“, uslyší mě v klášteře Svaté Osvícené na protějším svahu. Možná se mi odtamtud ozve odpověď ve frygické harmonii. Anebo spíš nic. Mniši zpívají už jenom ve významné svátky.
   Z prastarého kláštera v horách udělali great fancy business. Dovedli k němu asfaltovou cestu, postavili klimatizovaný hotel i parádní hlídané parkoviště s interaktivní informační tabulí. To víte, potřebuje-li hříšník rozhřešení, musí k tomu mít veškerý komfort. Doba si to žádá.
   Ale co, já si vesele poklusávám z kopce dolů. Už slyším tlumené ovčí zvonky od salaše, kolem které se honí smečka pohublých psů a před níž jako socha boha pomsty stojí pastýř celý v černém. Přísně mě přeměřuje hlubokým uhelným pohledem, aby tak dal celému vesmíru jasně na srozuměnou, že tenhle kus země, který si prostě zabral, mu právem patří. Bělma jeho očí jsou žlutá jak oči arabských dobyvatelů před dvanácti sty lety. Ale nakonec jej přemůže pocit solidarity s osamnělými poutníky, kteří chodí do hor pěšky. Projdu ještě kolem místa, kde přesně před sto lety stanovala americká archeoložka Edith Dohan Hall. Bylo jí třiadvacet, spala ve stanu, jezdila báječně na koni, byla sama na šedesát dělníků a to všechno v dlouhé sukni a halence s fiží. Zamávám jí a pak už sbíhám do údolí, do civilizace, kde sluneční kolektory a spleť zavlažovacích černých hadic mezi olivovými poli jasně uporozňují, že svět je lineárně trojrozměrný: „Žádné výletky v čase tam a zpět, milá dámo.“ Ale mně je to jedno. Vrokastro je moje místo. Tam je mi dovoleno úplně všechno. Tam funguje moje vlastní fyzika a všecno mě tam poslouchá. I já sama.

Místo, kde KLuckých plavili slony
a před pár lety byla ohromná
hromada sněhu

   Nicméně, pocházím ze středních Čech, z Polabí. Mám otevřené samohlásky a tvrdé el. Zásadně říkám v Nymburce, nikdy v Nymburku. Kdybych alespoň jednou do roka neviděla Labe, jak si líně brumlá písničku, co se naučilo od Mumlavy, kdybych v zimě nepřekontrolovala promrzlé prsty ovocných stromů trčících z přemrzlé černozemě, kdybych neslyšela těžké vlaky, jak proklepávají železniční most přes řeku, kdybych si v létě nepřipomněla vůni borovic rostoucích na písečných dunách, nevím... Asi bych si připadala jak vyvržená ze světa.
   V Nymburce znám každou uličku, s postřižinskou paní Krásenskou jsem v jednom spolku (i já ještě dnes vidím Kludské, jak plaví slony v Labi, tam co před pár lety byla ta ohromná hromada sněhu), vím přesně, co viděla a cítila paní Hrabalová stojící na komíně pivovaru: rozříznutý chalcedon, naše městečko u vody a na dlani. Znám ten pocit, protože já sama jsem paní Hrabalová, co se zapomněla v čase. Znám Nymburk i zezdola. Jeho hlína mi prošla rukama. Vím, jak voní každé jeho zákoutí. A přesto, žádné Vrokastro tam nemám.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Převzato:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=15&cl=09
Foto: aarchiv autorky