Mišo Čeňka mluví řecky

Téměř zázrakem vyšla v athénském nakladatelství Aris Karrer novela "Dětskýma očima (F. Král, V. Klontza-Jaklová)" inspiovaná příběhem dětí Zuzany Čeňkovej slovenského autora Fraňo Krále. 

Předsedkyně řecké obce v Praze Tasoula Healey předčítá z knížky. V pozadí autorka knihy. 

Její tvůrci o knize řekli: 

"Když Fraňo Král psal svou novelu Čeňkovej deti, rozhodně by si jen těžko dokázal představit životní úroveň dětí v socialistickém Československu jen o několik desítek let později jako my, kteří jsme se narodili v dobách tzv. reálného socialismu  jsme si nedokázali představit situace, které popisuje ve své knize Král. Před pár lety jsme se rozhodli uctít jeho památku, jeho dílo, jeho životní postoje, ale tak podtrhnout analogie mezi současnou siatuací a situací před druhou světovou válkou, hospodářskou krizi nevyjímaje a  začali jsme budovat příběh inspirovaný Královou novelou, určený pro řeckého čtenáře. Ani my tehdy jsme si nedokázali představit (možná jsme si to nechtěli připustit), že podobné situace budou i v našich zemích zanedlouho skutečností. Slovenští důchodci, kteří celý život poctivě pracovali, čekají na mouku a nudle z charity, řecká velkoměsta zaplnili bezdomovci, nezaměstnaných jsou milionov masy, školy, továrny, divadla, turistická zařízení, ale také nemocnice jsou zavírány jako nerentabilní. To samozřejmě vyvolává nespokojenost lidí. Přirozeně ještě dnes si většina myslí, že za současnou „může hospodářská krize. To je pavda, ale kdo může za krizi? Krizi nepřinesl severní vítr ani jsme se j í  nenakazili  ze špinavé vody  jakoby to byla nějaká nemoc. Mnozí mluví  o krizi  jakoby to byla nějaká zlá črodejnice, která vyhání dělníky z továren a naděluje chudým dětem hlad. Bohatí tvrdí, že jich se krize také týká, že jsme prý všichni na jedné lodi – oni i my. Ale krize je jejich  dítětem. ... jenom, že se živí našimi těly. »

Existují i ti, kteří   dobře vědí, že jediným řešením je, aby lid vzal do svých rukou výrobní prostředky a rozděloval vytvořené bohatsvtí na základě lidových potřeb a ne vykrmovat kapitál a jeho věrné služebníky. Odhodlaní v nerovném zápase za změnu společnosti bojují za lidskou důstojnost  i když jsou označováni jako dogmatici, fanatici, hlupáci, bezohlední nebo dokonce zločinci. Proto knížka Dětskýma očima, která vyšla v předvánočním čase roku 2012 v nakladatelství Aris Karrer byla věnována řeckým slévačům z  továrny v Aspropyrgu, kteří svedli jednu z nejúspěšnějších stávek v dějinách dělnického hnutí. Toto věnování je výrazem naší úcty, solidarity a účasti."

Aris Karrer

Věra Klontza-Jaklová

Peter Nišponský

            

Další odkazy: http://www.kss.sk/temy/zahranicie/664-frano-kral-u-deti-greckych-oceliarov.html

 

Poezie prší, když "hořký soumrak padne"

Každý "správný" intelektuál se staví do polohy, že facebook a vůbec všechny sociální sítě jsou hloupé a pod jeho úroveň. Rozhodně se dají zneužít jako cokoliv. Ale já jsem vděčný facebookový "zloděj". Je neuvěřitelné kolik krásných, inspirativních a chytrých poznámek tam jeden najde a když je "sdílí", neboli si je přivlastní, je to považováno za žádoucí. Tak jsem si dnes přesně o půlnoci připomněla (díky Felixi!) báseň jednoho z mých nejoblíbenějších řeckých básníků jménem TÁSOS LIVADITIS a hned mi zazněla i česky:

Cesty na kterých jsem se ztratil
Místa na kterých jsem zůstal stát
Slzy kterým jsem věřil
Bezstarostné hry
…a hořký soumrak padá.

Noci které jsem proplakal
Mosty které jsem spálil
Hvězdy které jsem miloval
Kam jdu a co naleznu
…a hořký soumrak padá.

Slova která jsem zapomněl
Přátelé které jsem ztratil
Smutku, můj drahý
od této chvíle nerozluční 
…a hořký soumrak padá.

Báseň zhudebnil Mikis Theodorakis, zpívá Alkistis Protopsalti. 

Δρόμοι που χάθηκα
γωνιές που στάθηκα
δάκρυα που πίστεψα
παιχνίδια στο νερό.
Πικρό το βράδυ φτάνει.
Νύχτες που έκλαψα
γέφυρες που έκαψα
άστρα π' αγάπησα
που πάω και τι θα βρω.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

Λόγια που ξέχασα
φίλοι που έχασα
καημέ μεγάλε μου
ας πάμε τώρα οι δυο.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

 

Postavení současného spisovatele: na bitevním poli

Přejato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=28&cl=01
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
   V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
   První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
   Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
   Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
   My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
   Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
   Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
   Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
   Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
   UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Spisovatel ještě žije

Předsedající...

V sobotu 12. května 2012 se konala výroční konference nejpočetnější spisovatelské obce v ČR 
Unie českých spisovatelů. 
Velmi zajímavé a podnětné diskuse na téma Postavení českého spisovatele dnes se zúčastnily na dvě desítky členů sdružení. Názory těchto předních českých literátů budou průběžně publikovány na stránkách literárního týdeníku Obrys-Kmen http://www.obrys-kmen.cz/.

...a plénum.

Vy mně taky!

Jiří Žáček pod Bezdězem (archiv Jiří Žáček)

Není to tak dlouho, co většina z nás hleděla nadšeně k novým zítřkům a byla si jistá, že všechno bude jinak, ale hlavně mnohem, mnohem lepší než dnes, tedy tehdy. Dnes už většina z nás jenom kroutí hlavou nad tím, co všechno je možné a že jsme byli takoví bloudi a nechali se zavést jako ovce úplně ale úplně jinam... Proto není divu, že satirická literatura neztrácí na své aktuálnosti, ba naopak. Dnes jsou ještě výraznější její ostré řezy a Žáčkův skalpel? Jeho slovní chirurgii známe už od poloviny 60. let minulého století a je s podivem, že tento více než půlstoletí oblíbený básník by byl často rád zapomenut za neprůhlednou železnou zdí roku 1989. Je symbolem kontinuity našich vlastních životů, toho, že ze živvota stejně jako z historie prostě nejde něco amputovat, ale také nám připomíná, že máme zůstat sami sebou, zachovat si selský rozum. Abychom klidně včera, dnes i zítra mohli říci:  „Vy mně taky!“

Vstupte do Žáčkova světa. Zasmějete se, zamyslíte a pokud si společně s autorem na konci knihy řeknete: „A vy mně taky!“ pak jste na té nejlepší cestě, vrátit se tam, kde všechno mělo začít.

Astronautův výběr z knihy: 


Chceš být vůl jen proto, 
aby na tě sedalo štěstí?


Někdo 


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


Někdo kypí zvedá činky
Nědko šidí žaludek
Někdo má rád pracečinky
Někdo je spíš na soudek


Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí


Někdo bije svoji paní 
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


La mode méditerranée


U moře se letos nosí
zralá ňadra pasy vosí
dlouhé nohy oblé zadky
prostě žádné nedostatky


Zato mužům
pokud mají peněz jako šlupek
promíjí se pleš i hrb i pupek 


Blues o světaběhu


Svět se s náma ve dne v noci točí
svět kde všecko koupíš za pár vočí
Svět se točí jako osudí
kdo se vyzná ten se nenudí


Kdo se vyzná směle kráčí s dobou
tomu všichni pěkně z ruky zobou
Ten má dycky v rukávu pár es
ten má nárok aby se jen vez


Kdo se nechce vyznat nemá šanci
věčně bude mít je prázdno v ranci
Kdekdo si ho snadno vochočí
bude kuli De jen vo to čí


Svět se točí jako všecky světy
Jedni dřou a vohýbají hřbety
Druhý mají na ty první bič
tak se ten svět valí pořád pryč


Svět se točí Handlujou se role
Kdo byl nahoře je zase dole
Každej na to není vybaven
Někdo přece musí z kola ven


Dobrý člověk ještě žije


Dobrý člověk ještě žije,
viděli ho ve středu.
Krmil ptáčky poblíž Dyje
a pak zmizel z dohledu.


Dobrý člověk ještě žije
dnes už je to vzácný druh.
Dokud světu vládly kyje,
bývalo jich jako much.


I když občas vyjde z bytu, 
nevychází ze stresu.
Žije v přísném inkognitu,
často mění adresu.


To mě občas zvolat nutí:
Dejte příkaz k odchytu!
Vždyť mu hrozí vyhynutí!
Chraňte vzácnou raritu!


Najdeme mu věrnou družku
na některém nároží,
i když to dá pěknou fušku,
možná se i rozmnoží. 


Dobrý člověk ještě žije,
Ale už má namále –
historická tragédie
spěje k svému finále.



Píseň volební
(Volně podle Ezopa)


Stojí, stojí voli,
na volebním poli, 
hádají se koho zvolit
na vedoucí roli.


Slyšelo je tele, 
prohláslo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele.“


Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.


Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity, 
pokroku a práva.“


V téhle bajce není
žádné naučení.
Neboť tam, kde volí voli
svět se sotva změní.



Český kabaret I


Ten, kdo šetří, ať má za tři,
Slováci jsou naši bratři,
šťastné zítřky v dohledu,
sláva, nazdar, kupředu!


Nejsou strany jako strany.
We are happy. Time is money,
kdo má ptáka na triku,
vyfasuje trafiku.


Národ není stádo volů,
levá, pravá, vzůru, dolů,
minulost se nevrací,
pobavte se lustrací!


Radujte se všeci, děcka,
prodáme se do Německa.
To nám dodá lesk a punc,
Arbeit macht frei, Gott mit uns!


Revoluční větry vanou,
když jde o moc, ostych stranou.
Máme mnoho priorit,
nashledanou u koryt. 


Tam, kde jsou lvi v kleci,
vládnou za ně voli.

A ještě více v knize:

Vy mně taky!

Šulc a Švarc, 2012

ISBN: 978-80-7244-315-4

Ilustrace: Adolf Born

Klihu můžete získat na adrese: 
http://www.knihycz.cz/vy-me-taky--P33573

Liana Kaneli: "Máte být na co hrdí, tak se k tomu vraťte"

Básníci v postoru Zlín