Pokud se chceš nazývat člověkem...

„Některé básničky

plují pod tvým čelem

jako gondoly v Benátkách

sem a tam a pořád dokola.

Chce se ti klít,

žes’ je nenapsal ty sám,

ale štěstí, že existují

jako majáky, co čekají na zbloudilé mořské vlky."*) Jednou z takových básní je poem řeckého básníka Tasose Livaditise „Pokud se chceš nazývat člověkem.“

Tasos Livaditis (1922 – 1988) je jednou z největších osobností řecké poezie 20. století. Patří ke generaci, kterou ovlivnily události neomylně směřující svět ke 2. světové válce, válka samotná, naděje i další tragédie, které přinesla. Mladý ještě básník vstoupil do světa poezie v roce 1946, když se seznámil s hudebním skladatelem Mikisem Theodorakisem v kancelářích mládežnické odbojové organizace EPON. Společně s dalšími hudebníky, básníky, spisovateli, herci i obyčejnými lidmi se jim dostalo „cti“ strávit několik let ve vězeňských zařízeních pro levicové „podvratné živly“ na ostrovech Makronisos, Ajstrátis i jinde. Livaditis byl v roce 1951 propuštěn, ale ihned byl souzen za vydání „buřičské knihy“ Na křižovatkách světa fouká. Tasos Livaditis nikdy nepřestal věřit, že spravedlivá společnost je možná a že jenom lidé práce ji mohou přivést na svět. Velká část jeho bohatého básnického díla byla zhudebněna a zpívá se dodnes.

Je velmi smutné, že jsme cestu roubenou tolika mrtvými, o jejíž správnosti byl Livaditis nezlomně  přesvědčený,  uzavřeli hloupými sny o snadném živobytí a že se musíme pořád vracet k úvahám, co to znamená být člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem,

nikdy, ani na chvíli nepřestaneš bojovat o mír

a spravedlnost.

Vyjdeš do ulic, budeš křičet až ti rty

začnou krvácet.

Ocitneš se v dešti střel s obličejem plným ran - ale ty

ani krok zpátky.

Každý tvůj výkřik se stane kamenem hozeným do oken válkychtivých,

každé tvé gesto otřese paláci nespravedlnosti.

Varuj se, abys ani na chvíli nepochybil.

Jen jedna matná vzpomínka na vlastní dětská léta

spustí další masakr tisíců dětí,

zatímco si nic netušící hrají v ulicích světa.

Jen na chvíli se zahledíš do západu Slunce

a již zítra se další lidé budou ztrácet v temnotě války.

Jenom na okamžik přestaneš snít

a sny miliónů lidí se promění v krátery po granátech.

Nemáš čas.

Nemáš čas sám pro sebe,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkěm,

možná bude třeba, abys opustil svou matku, svou milou

nebo své dítě.

Bude-li třeba, nebudeš váhat

vzdát se své lampy nebo chleba.

Odmítneš odpočinek v teple domova

na hrbolaté cestě, která vede k zítřku. 

Ničeho se nesmíš zaleknout.

Nic a nikdo tě nemůže zastrašit.

Vím, je moc krásné poslouchat tóny foukací harmoniky vpodvečer,

sledovat hvězdy a snít.

Krásný pocit být sehnutý nad rudými rty své milované

a poslouchat, jak ti vypravuje své sny o budoucnosti,

ale ty máš před sebou cestu.

Musíš být připravený vzdát se všeho v její prospěch,

protože ty jsi odpovědný za všechny foukací harmoniky světa,

za všechny hvězdy, za všechny lampy,

za všechny sny,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem

je možné, že skončíš ve vězení na dvacet

nebo třeba na sto let…

Ale ty si budeš pořád i v žaláři pamatovat, jak vypadá jaro,

tvá matka i celý svět.

Ty i na pár metrech čtverečných své cely

budeš pokračovat pouť po tomto světě.

A když v nekonečném tichu vězeňské noci

budeš klepat prstem na zeď,

z druhé strany ti bude odpovídat Španělsko

Budeš odpočítávat roky, jak ubývají

tvé vlasy budou šedivět,

ty přesto nebudeš stárnout.

Každé ráno ve vězení se budeš probouzet o něco mladší,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem,

musíš být připravený zemřít kteréhokoliv rána.

Večer na izolaci napíšeš dlouhý dopis

své matce,

na zeď napíšeš datum, své iniciály a jedno slovo:

MÍR.

Bude to, jako bys napsal celou historii svého života,

abys mohl zemřít kteréhokoliv rána,

abys mohl bez hnutí stát proti šesti hlavním,

jako bys stál čelem k celé budoucnosti,

abys mohl v jejich smrtících výstřelech

slyšet milióny obyčejných lidí,

jak zpívají a bojují za mír,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Sebrané Livaditisovo dílo je přístupné (v řečtině) na adrese: https://tassosleivaditis.wordpress.com/

*) Ráj labyrintu, Věra Klontza-Jaklová (Orego 2007)

Mladá poezie ze Zlínska

"Dnes už se temno veršem nerozsvěcí," povzdechl by možná ledaskdo spolu s Františkem Hrubínem pokud by posuzoval podle výkladů současných "svatostánků" knihy. Pár polic s poezií se choulí v koutě posledního patra a kdoví jestli.  To ale neznamená, že se nerodí básníci, kteří "rozsvěcují temno veršem." Posílají své výtvory do novin, publikují na internetu a sní, že jednou schovaní za rohem budou po očku mrkat na vlastní knížku ve výkladní skříni...
Jedním z takových rodících se rozsvětlovačů může být i Miroslav Josef Tomšů. Mirek se narodil v roce 1993 ve Zlíně a celý život žije ve Slušovicích. V současnosti studuje na Fakultě aplikované informatiky UTB ve Zlíně.  Píše poezii od roku 2007, v té době byly jeho básně publikovány převážně v městském zpravodaji. Po asi tříleté odmlce od roku 2011, kdy se věnoval fejetonům, se opět vrátil k básním. Tentokrát již začal publikovat v Poštovních novinách, občasně v Haló novinách a pravidelně ve Zlínském deníku. Píše také novinové články a reportáže. Aktivně propaguje literaturu. Je nadšeným členem Unie českých spisovatelů.
Zde několik ukázek z jeho tvorby doplněné fotografiemi Jaroslava Poláka (https://www.flickr.com/photos/kojotisko):

Jobovo story

Job se ujal slova,

chtěl lidem říct,

že měl rád Boha,

to píše starozákonní list.

Job se ujal slova

chtěl lidi upozornit,

opakuje to znova,

aby byli pokorní.

Kéž by tato slova,

byla vyryta do mědi,

a taky do olova,

láska má i odpovědi.

Job dobře věděl,

že spatří nebeskou zář.

upřeně k nebi hleděl

a obdivoval Boží tvář.

Job dobře věděl,

že jeho Obhájce žije,

a taky předpověděl

prosté „Carpe diem“.

Řekl, že spatří,

ve svém těle Boha,

i političtí kádři,

tím končí jeho slova.

Taky důrazně pravil,

„Memento mori“,

a Starý zákon ustavil -

je z toho pěkné story.

Konec 

Kde je nic?

Kde je konec,

když začátek je jinde.

Kde začátek,

když nevíme, kde konec je.

Tam někde ve vesmíru,

mezi hvězdami,

tam není ničemu konec,

tam nezvoní zvonec.

Tady na zemi,

tady je však závora, tam je celník.

Tady pracuje dělník,

tady je smrt.

Tady je však naděje,

tady je láska,

tady na zemi se pořád něco děje.

Temné ticho

Na hodinách

ručičky tikají,

já dlím ve snách,

jedu tramvají.

Jedu nocí temnou

jedu do Ticha.

S duší spřízněnou,

nikdo nikam nepospíchá.

Až přejedu za bránu,

bude tam věčný klid?

Neuslyším ani ránu,

uvidím jen hvězdy třpyt.

Až přejedu za bránu

nic neuslyším.

Probouzím se k ránu,

skutečnosti rozliším.

Hodiny stále tikají,

je tu nový den,

V noci jsem jel tramvají,

byl to hloupý sen.

Navštívit na jediný den,

chtěl bych město Jericho.

Slyším však stále jen

to mrazivé a temné ticho.

Cesta do hlubin nymburské historie

 V každém z nás Nymburáků je kus paní Krásenské z Hrabalových Postřižin. Chodíme po našem městě a představujeme si jeho minulou slávu. Víme, kde cirkus Klucký plavil slony, kde jsou nymburské katakomby a nebo kde bydlel kat Mydlář. Vůbec nám nevadí, že jsou to často po generace opakované neprokázané pověsti. Ale něco pravdy na nich skutečně je. Nymburk leží na místě osídleném tisíce let, čímž se řadí mezi nejdéle kontinuálně osídlené aglomerace nejen v Čechách. To je fakt a žádná pověst. Náhodné nálezy z 19. století, menší archeologické akce minulého století, ale také výsledky systematických moderních výzkumů posledních desetiletí přinášejí nespočet důkazů. Naše „městečko u vody“ je skutečně prastaré.

Když na Předním východě rostly první bastiony okolo Jericha a první zemědělci postupovali směle Evropou, v našem Zátiší žily poslední skupinky lovců a sběračů (8500 – 5600 před  Kr.). Vyráběli tzv. štípanou industrii, tedy ulamováním úštěpů z pazourku nebo rohovce tvarovali drobné čepelky, které posléze zasazovali do komplikovanějších nástrojů. Tam, kde někteří z vás mají  v Sadské chatu, lovili ryby, v prosluněných lesích drobnou zvěř, sbírali nejrůznější plodiny. Přechod k zeměděls

tví patrně nebyl na Nymbursku žádný problém, i když tehdejší krajinu si nemůžeme představovat jako tu dněšní. Klima bylo poněkud teplejší a vlhčí, krajina prakticky kontinuálně pokrytá lesem. Labe bylo širší než dnes s mnoha slepými rameny a tůněmi. Tam, kde se dnes nacházejí těžké černozemě, nebylo možné sídlit, Labe se vylévalo z koryta a tyto hlíny byly pro první zemědělce příliš těžké k obdělávání. Jenom si představte, že tito průkopníci moderní civilizace neměli ani špendlík. Kov byl neznámou záležitostí. Půdu obdělávali klackem a políčka získávali vypalováním a mýcením lesů. A přesto se lidstvo vydalo touto nelehkou cestou. Celá východní čast Nymburka (hlavně pravobřeží Mrliny) patřila  k ohromnému sídelnímu areálu právě v době prvních zemědělců. Mnoho nálezů bylo učiněno již v 19. století, ale také např. při stavbě obchvatu spojujícího Poděbrady a Mladou Boleslav.  Některé nálezy jsou uloženy i v Národním muzeu.

Úrodné Polabí skýtalo prvním zemědělcům potenciál produkovat dostatek kvalitní potravy, a tak uvolnit některé jedince, kteří mohli cestovat, zprostředkovávat kontakty s dalšími regiony, zdokonalovat dosavadní technologie. Přicházely další skupiny z jiných, někdy i hodně vzdálených regionů. Přinášely s sebou odlišnou hmotnou kulturu, ale i odlišné zvyky, zkušenosti, technologie. Žena, symbol plodnosti, byla odsunuta do pozadí silným a mobilním mužem. Doba kamenná se pomalu začala chýlit ke svému konci. Na scénu dějin nastupuje muž metalurg a oráč.

Teď, právě na tomto místě by vás paní Krásenská dovedla do ulice Na příkopě. Vy byste se dívali na zahrádku klasického dvorku městského domu, kde byste viděli maximálně pár pobíhajících slepic, a říkala by: „Tady byla mohyla z dávných dob“ a mávala by rukou do prázdna... Ale paní Krásenská to nemohla vědět, protože k objevení mohyly došlo až v roce 1992 a kompletně prozkoumaná byla až v letech 1994 – 95. Dnes si tam můžete dojít i bez slavné předsedkyně Okrašlovacího spolku a mohylu uvidět na vlastní oči. Možná si řeknete: „nu což, nějaká mohyla, to je toho.“ Ale tato hrobka staví Nymburk mezi  lokality evropského významu. Podobné hrobky známe ze severnějších částí Evropy, ale ve střední Evropě jsou naprosto výjimečné. Dokonce můžeme říci, že nymburská mohyla je svou konstrukcí úplně ojedinělá.

Její nález byl podnětem pro dr. Karlu Motykovou, archeoložku evropského formátu, která působila v nymburském muzeu v letech 1992 – 2008, k sepsání knihy o nejstarší etapě nymburské prehistorie. Kniha Archeologické stopy dávných věků v Nymburce a středním Polabí. Doba kamenná 8500 – 2300 př. Kr. Od lovců a sběračů k patriarchálním zemědělcům vyšla v nakladetelství Ivan Ulrych – nakladatelství VEGA v Nymburce za podpory Města Nymburka, Polabského muzea a Vodvodů a kanalizací Nymburka a.s. Jedná se o velmi reprezentativní publikaci, jakých se dnes vydává velmi málo. I přes vysokou odbornost textu, se nejedná o akademickou publikaci. Kniha je určena široké čtenářské obci. Rozhodně však není poplatná lacinému vkusu. Popisované jevy nezjednodušuje ani v nejmenším. Autorka nepodceňuje čtenářovu inteligenci ani v nejmenším a dělí s s ním i o detailní problematiku našeho oboru. Jedná se o velmi seriózní text, ve kterém autorka neopomenula doložit každé své tvrzení, podtrhnout místa, kde archeologie stojí na tenkém ledě. I přesto je text čtivý, pochopitelný a logický. Jasnou orientaci v zajímavé, ale ne úplně snadné problematiky, umožňují pasáže, kde autorka vysvětluje souvislosti, způsoby a cíle archeologovy práce i obecnější souvislosti. Autorka je velmi komunitativní směrem k čtenářům, vyzývá je, aby si konkrétní monumenty představili, aby se sami zamysleli, aby případně sami vyhledali to, které místo. Nic čtenářům nezakrývá, nic neidelaizuje. V knize se dočtete i tom, kde archeologie pochybila. Čtenář se tak stává aktivním v archeologické procesu a autorka jej tak také chápe.

Na cestu do hlubin nymburské prehistorie se vydává právě v době tz. mezolitu,  v době před 10.000 lety. Poté se věnuje  stopám aktivit prvních zemědělců v Nymburce a nejbližším okolí (neolit: 5600 – 4500 před Kr.). Podle mého názoru je pro laického čtenáře cenná pasáž o tom, jak se první zemědělci dostali na Nymbursko, kde žili, proč a jak. Následuje období přechodu k patriarchální společnosti (eneolit: 4500 – 2300 před Kr.). Závěrečná a nejobsáhlejší kapitola této knihy je věnována  právě tzv. nymburské mohyle. Jedná se o masivní kamennou hrobovou skříň,  v jejíchž útrobách byl uložen ve skrčené poloze starší muž se svou osobní zbraní (luk a šípy). K jeho pohřbu došlo před více než 5000 lety. Proč právě tomuto jedinci byla poskytnuta takováto pocta? Kdo to byl? Proč byla zvolena tato konstrukce hrobky a nebyl uložen do obyčejné hrobové jámy, jak bylo tehdy v České kotlině zvykem? Byl tento muž odjinud? Procházel oblastí, nešťastně zde zahynul a byl pak pohřben podle zvyklostí svého lidu? Proč byl pohřben právě na opukovém výchozu u labského brodu? Je to náhoda nebo záměr?Měl vůdčí postavení ve skupině? Na takové a podobné otázky nemůže archeologie odpovědět přímo, což neznamená, že by se jim vyhýbala. Na základě indícií, etnologických paralel, údajů z raných historických pramenů, ale také různými dedukčními a kombinačními postupy může vyloučit nebo potvrdit některé hypotézy. Autorka knihy nabízí jednu z pravděpodobných vědeckých interpretací, která se stala předlohou pro dokument prezentovaný v památníku vystavěném nad mohylou, který můžete navštívit, pokud jste tak již neučinili. Je velmi cenné, že se autorka vydala na cestu úvah o myšlenkovém světě dávných společností ukrytém za nám známým zlomkem hmotné kultury. V úvodních kapitolách je např. diskutována problematika pozdněneolitických kruhových příkopových objektů (tzv. rondelů), které byly nalezeny i v nejbližším okolí města Nymburka. Jejich přesná funkce je neznámá, ale bez obav je možné prohlásit, že měly souvislost se světem představ tehdejších lidí. (Není možné vyloučit, že se – bez legrace - jedná o „první fotbalová hřiště“.)  Na samém konci svého textu zveřejnila autorka úvahu o tzv. picích rituálech, a tak navštěvujte hojně a bez výčitek svědomí nymburské hospůdky. Je to zvyk starý přes 6000 let.

Na stránkách knihy podrobně popsán a dokumentován postup archeologů při odkrývání mohyly, detaily nálezu, ale také komplikace s realizací výzkumného projektu a následné rekonstrukce.

Kdo máte Nymburk rádi, věřte, že se budete ke knize vracet. Je možné ji také použít jako průvodce na netradičních procházkách po městě a jeho okolí. Jen málo měst v Čechách se může pyšnit podobnou publikací. Nymburk měl štěstí, že turbuletní doba po roce 1989 namířila kroky dr. Motykové do našeho města (na čemž má zásluhu další z archeoložek Nymburska dr. Hedvika Sedláčková). Tato práce je také jedním z neotřesitelných dokladů, že archeologie a zkoumání naší minulosti není „mlácením prázné slámy“ ani „přepychem“, který si naše společnost nemůže dovolit. Je to naopak investice do budoucnosti. Z minulosti je možné čerpat data týkající se zákonitostí přírody i lidské společnosti; jako na divadle sledovat, jak lidé reagovali na kritické situace, jak si dokázali přizpůsobit nepříznivé podmínky, ale také, kde jsme my lidé selhali. Výzvou pro nás je podobné situace obejít (kéž by!). Proto neváhejte, krásnou knížku na křídě si pořiďte a vydejte se na výlet dlouhý tisícovky let.

Mám moc ráda Nymburk, ale také paní dr. Motykovou. Vážím si jejího archeologického díla, její zodpovědnosti k oboru, k historii, ke kulturním památkám, její neutuchající pracovitosti, lásky k archeologii i k Nymburku. Obdivuji její důslednost v odborném i soukromém životě. Měla jsem tu čest s dr. Motykovou spolupracovat ještě jako studentka archeologie právě na nymburských záchranných výzkumech. Mnohé jsem se naučila a rozhodně tuto významnou badatelku považuji za jednoho ze svých učitelů a vzorů.

Knížku je možné získat ve většině elektronických knihkupectví. Např.:  http://www.kosmas.cz/knihy/189770/archeologicke-stopy-davnych-veku-v-nymburce-a-ve-strednim-polabi/

Večer řecké a kyperské literatury

V pořadí  sedmnáctý večer z cyklu Večery evropské literatury je tentokrát věnovaný řecké a kyperské současné literatuře.

Hosté večera jsou Vivian Avraamidu-Plumbi kyperská spisovatelka, Věra Klontza-Jaklová  básnířka, spisovatelka a překladatelka,  Nicole Votavová-Sumelidu překladatelka z řečtiny, a  Pavlína Šípová odbornice na řeckou literaturu .   

Večerem bude provázet David Vaughan. 

Úryvky z děl přednese Kajetán Písařovic.

Konec prázdnin s Almanachem brněnských spisovatelů

V pátek 30. 8. 2013 v Galerii Pod Petrovem v Brně bude představen almanach tvůrců majících vztah k Brnu, členů Unie českých spisovatelů. 

Almanach Nibiru 2013. Znovu po konci světa 

vyšel ve spolupráci Unie českých spisovatelů a nakladatelství Balt-East v edici Ivany Blahutové. Ilustracemi jej doplnil Oldřich Páleníček. 

(http://galeriepodpetrovem.cz)

Svazek je možno získat: http://www.kosmas.cz/knihy/185842/almanach-nibiru-2013/

Hledá se seriozní kniha, zn. bez závazků

Víte, jak vypadá zrceadlo, které nic neodráží?

Zajímá vás, jak odpovídat sfingám?

Pochybujete, že svět nemůže být lepší?

Myslíte si, že mezi bděním a sněním se nic neděje?

Co je to vlastně satanismus a čarodějnictví?

Jsou Češi opravdu národem ateistů?

Bude válka?

Pokud alespoň pár z výše zmíněných otázek vás oslovilo, ale nechcete, aby vám někdo vnucoval své pravdy, chtěli byste si prostě jenom přečíst fundovaný výklad a v klidu si sami vytvořit názor, svobodně se s autorem ztotožnit nebo jeho názor bez následků modifikovat, pak neváhejte a sáhněte po knize Divný obraz a divní vězňové  s podtitulem  Poznámky pod čarou života Jaroslava Poláka. Autora pravděpodobně znáte z jeho vlastního  blogu http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/  

Jaroslav Polák, nebo jinak Kojot, má vzácnou vlastnost svobodně kriticky uvažovat, třídit informace a hovořit o tématech hlavní linie i o těch „v ukrytém šuplíku“ velmi dialekticky.  Své vývody a názory nikomu nevnucuje. Prostě předkládá své úvahy, fakta a argumenty, na základě kterých došel k závěrům, které nepovažuje za finální, neměnné absolutní pravdy. Při čtení jeho textů mám vždycky pocit, že je to vlastně začátek debaty, že mám možnost na tématu zapracovat a prezentovat svůj vlastní úsudek nebo názor, že někde mezi řádky je místo i pro mně. To však neznamená, že by texty byly nějak nedopracované, otevřené, nepevné, nehomogenní nebo napsané nedbale. Naopak. Patrná je jak intelektuální a inteligenční úroveň autora, tak práce, kterou do zpracování tématu investoval. Kojot je prostě fér: „myslím na to, přemýšlím nad tím, mám pocit, že už odpověď téměř držím, ale její konečky jakoby mi ještě unikali. Co ty na to,“ čtu mezi řádky. Pravda, autor je vyznavačem určitých hodnot, za jejichž pole působnosti nejde, ale ne z fanatismu, ne z obav z neznáma. Jedná o jevy, které má tak vyargumentované, že se staly součástí jeho osobnosti.

 Divný obraz je fajn, dobře se čte, i když po čtenáři vyžaduje, aby myslel a ne tupě přijímal. Je velmi inspirativní. Občas jde čtenáři mráz o zádech, občas musí zapojit značnou část šedí kůry mozkové, jinde se pobaví a to ve vzácné rovnováze. Polákův  Divný obraz je sbírkou velmi současných textů, je skutečně zrcadlem doby hledající odpovědi a nové cesty, ale rozhodně není postmoderní amébou. 

Zde je párcharakteristických ukázek:

Kojot: Beyond the visual world

Z „Odpovědí sfingám“:

Mluvil jsem sám se sebou, ale mumlal jsem tak strašně, že jsem si vůbec nerozuměl.

Jak stárnu, cítím stále větší pocit pokory vůči interpunkčním znaménkům, zejména vykřičníku.

Na stole koule z křišťálu, kadidlo a svíce. Hadačka mi čte z rukavice.

Neskákej radostí, povede-li se ti prvních pár kroků po tenkém ledě.

Provazochodci jsou vyrovnaní lidé.

Někteří lidé na mne působí dojmem, jakoby byli zapálenými členy Hnutí za lepší konec světa. 

Přemýšlím-li o válce, vždy mne nejvíc zamrazí při pomyšlení na posledního padlého. 

Je člověk, který přemůže sám sebe vítěz nebo poražený?

 Mýtus o Každém

Kojot: Dream work

Jednou ze základních vlastností mýtického hrdiny je skutečnost, že jeho zakládající činy, k nimž obvykle došlo v mýtickém „onom čase“, jsou těmi, kdo v něj věří, opakovány, cyklicky aktualizovány a také jsou daným mýtem ospravedlňovány. V naší kultuře přežívá například aktualizace „poslední večeře Páně“ opakovaná při eucharistii.

Cílem tohoto eseje je ukázat, že – i když zdánlivě nevěříme vůbec žádným mýtům – všichni zcela automaticky neustále opakujeme činy mýtického hrdiny, jehož doprovázejí dvě další důležité archetypické entity, které spolu tvoří univerzální, byť obvykle neuvědomovanou, prapůvodní mýtickou trojici.

Zpět k našemu mýtickému hrdinovi, neboli – religionisticky řečeno – héróovi. Jmenuje se Každý a jeho příběh je co se struktury týče velmi prostý, neboť zní: „Každý to tak dělá.“

Tento příběh má obrovské množství konkrétních variant, jako například „Každý si ráno čistí zuby.“, „Každý chodí do práce.“, „Každý po sobě splachuje záchod.“ apod. Lze říci, že drtivá většina běžných opakujících se činností je důsledkem napodobování činů mýtického Každého, i když si to třeba ani neuvědomujeme, neboť Každý přebývá hluboko v našem nevědomí.

Každý však není jedinou postavou našich nevědomých či polovědomých mýtů. Jakmile o celé záležitosti začneme důkladně religionisticky uvažovat, záhy objevíme další. Jedná se především o archetypického „božského kováře“ s vpravdě nadpřirozenou mocí, který se jmenuje Ono Se či, zkráceně, Se. Jeho mýtus lze shrnout větou: „Ono Se to udělá.“. Ono Se je velmi mocný bůh a patrně stojí za naší ideou všemohoucnosti a vševědoucnosti Boží. Všechno spraví, uklidí, vyřeší; umí i uklidňovat spory a odhalovat tajemství („Ono Se to vyvrbí.“). Má ovšem i další důležitou roli: Je strážcem morálky. Vše, co je tabu, je definováno jako to, co Se nedělá. Občas dokáže i trestat, to jsou chvíle, kdy Se něco pokazí. Lze předpokládat, že se v tom případě jedná o trest za porušení nějakého tabu, přičemž toto porušení může být i neuvědomované - pak to vypadá, že Se trestá bez příčiny.

Nešťastnou postavou univerzálního mýtu je Jeden, který nikdy neví. Jeden je předobrazem člověka, přičemž Člověk je rovněž jeho dalším jménem, díky čemuž můžeme uvažovat o tom, že Jeden je jakýmsi uni­verzálním „Adamem“, praotcem všech lidí, mýtickým „Prvním člo­věkem“. Mýtický příběh Jednoho, který nikdy neví, ukazuje, že v univerzálním mýtu připisujeme člověku jako základní vlastnost nevědomost. Patrně proto jsme nuceni opakovat činy Každého, neboť bez něj bychom nikdy nenašli odpověď na Kantovu otázku „Co mám činit?“

Máme zde tedy mýtickou trojici tvořenou bohem Ono Se, jenž zasahuje zvnějšku a v nějž všichni do jednoho věříme a doufáme, héróem Každým, jehož činy opakujeme, a prvním člověkem Jedním, od nějž jsme zdědili nevědomost. Tak tedy vypadá univerzální a vpravdě všelidský mýtus, který leží ukryt pod vrstvou dalších mytologií, mýtus, který je společný všem kulturám a náboženstvím, mýtus, jímž se řídí i lidé, kteří se pokládají za přesvědčené ateisty.

Jeden by možná řekl, že je to mýtus, z něhož není úniku, ale kdo ví? Jeden nikdy neví. Musíme počkat a třeba Se to vyřeší. Každý to tak dělá..*)

*)Před mnoha a mnoha lety přišel můj známý Ondřej Malý s pěknou religionistickou anekdotou o tom, že nejobecnějším mýtickým hrdinou v „eliadovském“ smyslu je „Každý“. Po dalších mnoha letech jsem o ní pověděl přátelům Romanu Petrželkovi a Lídě Havlíčkové a strávili jsme příjemný večer rozvíjením této základní myšlenky. Po dalších několika letech jsem to konečně sepsal. Jedná se samozřejmě o vtip, o religionistickou anekdotu, mám však takový pocit, že na tom možná přeci jen něco bude. Jeden nikdy neví...

_________________________________________________________________

Jak knihu získat?
Jako obvykle.

Objednávku pošlete na e-mailovou adresu 

astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com

Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)

Kniha stojí 150Kč plus 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).

Poezie obrazu

Víte, kdo napsal tuhletu básničku?
Komu patří
tenhle den?
Patří nám 
a patří všem.
Jako slunce 
jako zem!

...a nebo tuhle?
Jak snadno přelétávají ptáci nás i naši samotu. Přeji vám však, aby vaše sny přeletěly dobu a počkaly na potomky, kteří je postaví na zem. 

...no přece Michal Černík, básník, kterého nadšeně čtou dospělí i děti. S průřezem jeho tvorby se můžete seznámit na jeho autorských stránkách: http://www.michalcernik.cz
Jeho jsou také ilustrace tohoto příspěvku stránky. Pokud se vám takové krásy zachce stejně jako astronautovi, pokochejte se na internetové výstavě na adrese http://www.michalcernik.cz/fotoobrazy/fotoobrazy.htm