Konec prázdnin s Almanachem brněnských spisovatelů

V pátek 30. 8. 2013 v Galerii Pod Petrovem v Brně bude představen almanach tvůrců majících vztah k Brnu, členů Unie českých spisovatelů. 

Almanach Nibiru 2013. Znovu po konci světa 

vyšel ve spolupráci Unie českých spisovatelů a nakladatelství Balt-East v edici Ivany Blahutové. Ilustracemi jej doplnil Oldřich Páleníček. 

(http://galeriepodpetrovem.cz)

Svazek je možno získat: http://www.kosmas.cz/knihy/185842/almanach-nibiru-2013/

Hledá se seriozní kniha, zn. bez závazků

Víte, jak vypadá zrceadlo, které nic neodráží?

Zajímá vás, jak odpovídat sfingám?

Pochybujete, že svět nemůže být lepší?

Myslíte si, že mezi bděním a sněním se nic neděje?

Co je to vlastně satanismus a čarodějnictví?

Jsou Češi opravdu národem ateistů?

Bude válka?

Pokud alespoň pár z výše zmíněných otázek vás oslovilo, ale nechcete, aby vám někdo vnucoval své pravdy, chtěli byste si prostě jenom přečíst fundovaný výklad a v klidu si sami vytvořit názor, svobodně se s autorem ztotožnit nebo jeho názor bez následků modifikovat, pak neváhejte a sáhněte po knize Divný obraz a divní vězňové  s podtitulem  Poznámky pod čarou života Jaroslava Poláka. Autora pravděpodobně znáte z jeho vlastního  blogu http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/  

Jaroslav Polák, nebo jinak Kojot, má vzácnou vlastnost svobodně kriticky uvažovat, třídit informace a hovořit o tématech hlavní linie i o těch „v ukrytém šuplíku“ velmi dialekticky.  Své vývody a názory nikomu nevnucuje. Prostě předkládá své úvahy, fakta a argumenty, na základě kterých došel k závěrům, které nepovažuje za finální, neměnné absolutní pravdy. Při čtení jeho textů mám vždycky pocit, že je to vlastně začátek debaty, že mám možnost na tématu zapracovat a prezentovat svůj vlastní úsudek nebo názor, že někde mezi řádky je místo i pro mně. To však neznamená, že by texty byly nějak nedopracované, otevřené, nepevné, nehomogenní nebo napsané nedbale. Naopak. Patrná je jak intelektuální a inteligenční úroveň autora, tak práce, kterou do zpracování tématu investoval. Kojot je prostě fér: „myslím na to, přemýšlím nad tím, mám pocit, že už odpověď téměř držím, ale její konečky jakoby mi ještě unikali. Co ty na to,“ čtu mezi řádky. Pravda, autor je vyznavačem určitých hodnot, za jejichž pole působnosti nejde, ale ne z fanatismu, ne z obav z neznáma. Jedná o jevy, které má tak vyargumentované, že se staly součástí jeho osobnosti.

 Divný obraz je fajn, dobře se čte, i když po čtenáři vyžaduje, aby myslel a ne tupě přijímal. Je velmi inspirativní. Občas jde čtenáři mráz o zádech, občas musí zapojit značnou část šedí kůry mozkové, jinde se pobaví a to ve vzácné rovnováze. Polákův  Divný obraz je sbírkou velmi současných textů, je skutečně zrcadlem doby hledající odpovědi a nové cesty, ale rozhodně není postmoderní amébou. 

Zde je párcharakteristických ukázek:

Kojot: Beyond the visual world

Z „Odpovědí sfingám“:

Mluvil jsem sám se sebou, ale mumlal jsem tak strašně, že jsem si vůbec nerozuměl.

Jak stárnu, cítím stále větší pocit pokory vůči interpunkčním znaménkům, zejména vykřičníku.

Na stole koule z křišťálu, kadidlo a svíce. Hadačka mi čte z rukavice.

Neskákej radostí, povede-li se ti prvních pár kroků po tenkém ledě.

Provazochodci jsou vyrovnaní lidé.

Někteří lidé na mne působí dojmem, jakoby byli zapálenými členy Hnutí za lepší konec světa. 

Přemýšlím-li o válce, vždy mne nejvíc zamrazí při pomyšlení na posledního padlého. 

Je člověk, který přemůže sám sebe vítěz nebo poražený?

 Mýtus o Každém

Kojot: Dream work

Jednou ze základních vlastností mýtického hrdiny je skutečnost, že jeho zakládající činy, k nimž obvykle došlo v mýtickém „onom čase“, jsou těmi, kdo v něj věří, opakovány, cyklicky aktualizovány a také jsou daným mýtem ospravedlňovány. V naší kultuře přežívá například aktualizace „poslední večeře Páně“ opakovaná při eucharistii.

Cílem tohoto eseje je ukázat, že – i když zdánlivě nevěříme vůbec žádným mýtům – všichni zcela automaticky neustále opakujeme činy mýtického hrdiny, jehož doprovázejí dvě další důležité archetypické entity, které spolu tvoří univerzální, byť obvykle neuvědomovanou, prapůvodní mýtickou trojici.

Zpět k našemu mýtickému hrdinovi, neboli – religionisticky řečeno – héróovi. Jmenuje se Každý a jeho příběh je co se struktury týče velmi prostý, neboť zní: „Každý to tak dělá.“

Tento příběh má obrovské množství konkrétních variant, jako například „Každý si ráno čistí zuby.“, „Každý chodí do práce.“, „Každý po sobě splachuje záchod.“ apod. Lze říci, že drtivá většina běžných opakujících se činností je důsledkem napodobování činů mýtického Každého, i když si to třeba ani neuvědomujeme, neboť Každý přebývá hluboko v našem nevědomí.

Každý však není jedinou postavou našich nevědomých či polovědomých mýtů. Jakmile o celé záležitosti začneme důkladně religionisticky uvažovat, záhy objevíme další. Jedná se především o archetypického „božského kováře“ s vpravdě nadpřirozenou mocí, který se jmenuje Ono Se či, zkráceně, Se. Jeho mýtus lze shrnout větou: „Ono Se to udělá.“. Ono Se je velmi mocný bůh a patrně stojí za naší ideou všemohoucnosti a vševědoucnosti Boží. Všechno spraví, uklidí, vyřeší; umí i uklidňovat spory a odhalovat tajemství („Ono Se to vyvrbí.“). Má ovšem i další důležitou roli: Je strážcem morálky. Vše, co je tabu, je definováno jako to, co Se nedělá. Občas dokáže i trestat, to jsou chvíle, kdy Se něco pokazí. Lze předpokládat, že se v tom případě jedná o trest za porušení nějakého tabu, přičemž toto porušení může být i neuvědomované - pak to vypadá, že Se trestá bez příčiny.

Nešťastnou postavou univerzálního mýtu je Jeden, který nikdy neví. Jeden je předobrazem člověka, přičemž Člověk je rovněž jeho dalším jménem, díky čemuž můžeme uvažovat o tom, že Jeden je jakýmsi uni­verzálním „Adamem“, praotcem všech lidí, mýtickým „Prvním člo­věkem“. Mýtický příběh Jednoho, který nikdy neví, ukazuje, že v univerzálním mýtu připisujeme člověku jako základní vlastnost nevědomost. Patrně proto jsme nuceni opakovat činy Každého, neboť bez něj bychom nikdy nenašli odpověď na Kantovu otázku „Co mám činit?“

Máme zde tedy mýtickou trojici tvořenou bohem Ono Se, jenž zasahuje zvnějšku a v nějž všichni do jednoho věříme a doufáme, héróem Každým, jehož činy opakujeme, a prvním člověkem Jedním, od nějž jsme zdědili nevědomost. Tak tedy vypadá univerzální a vpravdě všelidský mýtus, který leží ukryt pod vrstvou dalších mytologií, mýtus, který je společný všem kulturám a náboženstvím, mýtus, jímž se řídí i lidé, kteří se pokládají za přesvědčené ateisty.

Jeden by možná řekl, že je to mýtus, z něhož není úniku, ale kdo ví? Jeden nikdy neví. Musíme počkat a třeba Se to vyřeší. Každý to tak dělá..*)

*)Před mnoha a mnoha lety přišel můj známý Ondřej Malý s pěknou religionistickou anekdotou o tom, že nejobecnějším mýtickým hrdinou v „eliadovském“ smyslu je „Každý“. Po dalších mnoha letech jsem o ní pověděl přátelům Romanu Petrželkovi a Lídě Havlíčkové a strávili jsme příjemný večer rozvíjením této základní myšlenky. Po dalších několika letech jsem to konečně sepsal. Jedná se samozřejmě o vtip, o religionistickou anekdotu, mám však takový pocit, že na tom možná přeci jen něco bude. Jeden nikdy neví...

_________________________________________________________________

Jak knihu získat?
Jako obvykle.

Objednávku pošlete na e-mailovou adresu 

astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com

Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)

Kniha stojí 150Kč plus 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).

Poezie obrazu

Víte, kdo napsal tuhletu básničku?
Komu patří
tenhle den?
Patří nám 
a patří všem.
Jako slunce 
jako zem!

...a nebo tuhle?
Jak snadno přelétávají ptáci nás i naši samotu. Přeji vám však, aby vaše sny přeletěly dobu a počkaly na potomky, kteří je postaví na zem. 

...no přece Michal Černík, básník, kterého nadšeně čtou dospělí i děti. S průřezem jeho tvorby se můžete seznámit na jeho autorských stránkách: http://www.michalcernik.cz
Jeho jsou také ilustrace tohoto příspěvku stránky. Pokud se vám takové krásy zachce stejně jako astronautovi, pokochejte se na internetové výstavě na adrese http://www.michalcernik.cz/fotoobrazy/fotoobrazy.htm

Mišo Čeňka mluví řecky

Téměř zázrakem vyšla v athénském nakladatelství Aris Karrer novela "Dětskýma očima (F. Král, V. Klontza-Jaklová)" inspiovaná příběhem dětí Zuzany Čeňkovej slovenského autora Fraňo Krále. 

Předsedkyně řecké obce v Praze Tasoula Healey předčítá z knížky. V pozadí autorka knihy. 

Její tvůrci o knize řekli: 

"Když Fraňo Král psal svou novelu Čeňkovej deti, rozhodně by si jen těžko dokázal představit životní úroveň dětí v socialistickém Československu jen o několik desítek let později jako my, kteří jsme se narodili v dobách tzv. reálného socialismu  jsme si nedokázali představit situace, které popisuje ve své knize Král. Před pár lety jsme se rozhodli uctít jeho památku, jeho dílo, jeho životní postoje, ale tak podtrhnout analogie mezi současnou siatuací a situací před druhou světovou válkou, hospodářskou krizi nevyjímaje a  začali jsme budovat příběh inspirovaný Královou novelou, určený pro řeckého čtenáře. Ani my tehdy jsme si nedokázali představit (možná jsme si to nechtěli připustit), že podobné situace budou i v našich zemích zanedlouho skutečností. Slovenští důchodci, kteří celý život poctivě pracovali, čekají na mouku a nudle z charity, řecká velkoměsta zaplnili bezdomovci, nezaměstnaných jsou milionov masy, školy, továrny, divadla, turistická zařízení, ale také nemocnice jsou zavírány jako nerentabilní. To samozřejmě vyvolává nespokojenost lidí. Přirozeně ještě dnes si většina myslí, že za současnou „může hospodářská krize. To je pavda, ale kdo může za krizi? Krizi nepřinesl severní vítr ani jsme se j í  nenakazili  ze špinavé vody  jakoby to byla nějaká nemoc. Mnozí mluví  o krizi  jakoby to byla nějaká zlá črodejnice, která vyhání dělníky z továren a naděluje chudým dětem hlad. Bohatí tvrdí, že jich se krize také týká, že jsme prý všichni na jedné lodi – oni i my. Ale krize je jejich  dítětem. ... jenom, že se živí našimi těly. »

Existují i ti, kteří   dobře vědí, že jediným řešením je, aby lid vzal do svých rukou výrobní prostředky a rozděloval vytvořené bohatsvtí na základě lidových potřeb a ne vykrmovat kapitál a jeho věrné služebníky. Odhodlaní v nerovném zápase za změnu společnosti bojují za lidskou důstojnost  i když jsou označováni jako dogmatici, fanatici, hlupáci, bezohlední nebo dokonce zločinci. Proto knížka Dětskýma očima, která vyšla v předvánočním čase roku 2012 v nakladatelství Aris Karrer byla věnována řeckým slévačům z  továrny v Aspropyrgu, kteří svedli jednu z nejúspěšnějších stávek v dějinách dělnického hnutí. Toto věnování je výrazem naší úcty, solidarity a účasti."

Aris Karrer

Věra Klontza-Jaklová

Peter Nišponský

            

Další odkazy: http://www.kss.sk/temy/zahranicie/664-frano-kral-u-deti-greckych-oceliarov.html

 

Poezie prší, když "hořký soumrak padne"

Každý "správný" intelektuál se staví do polohy, že facebook a vůbec všechny sociální sítě jsou hloupé a pod jeho úroveň. Rozhodně se dají zneužít jako cokoliv. Ale já jsem vděčný facebookový "zloděj". Je neuvěřitelné kolik krásných, inspirativních a chytrých poznámek tam jeden najde a když je "sdílí", neboli si je přivlastní, je to považováno za žádoucí. Tak jsem si dnes přesně o půlnoci připomněla (díky Felixi!) báseň jednoho z mých nejoblíbenějších řeckých básníků jménem TÁSOS LIVADITIS a hned mi zazněla i česky:

Cesty na kterých jsem se ztratil
Místa na kterých jsem zůstal stát
Slzy kterým jsem věřil
Bezstarostné hry
…a hořký soumrak padá.

Noci které jsem proplakal
Mosty které jsem spálil
Hvězdy které jsem miloval
Kam jdu a co naleznu
…a hořký soumrak padá.

Slova která jsem zapomněl
Přátelé které jsem ztratil
Smutku, můj drahý
od této chvíle nerozluční 
…a hořký soumrak padá.

Báseň zhudebnil Mikis Theodorakis, zpívá Alkistis Protopsalti. 

Δρόμοι που χάθηκα
γωνιές που στάθηκα
δάκρυα που πίστεψα
παιχνίδια στο νερό.
Πικρό το βράδυ φτάνει.
Νύχτες που έκλαψα
γέφυρες που έκαψα
άστρα π' αγάπησα
που πάω και τι θα βρω.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

Λόγια που ξέχασα
φίλοι που έχασα
καημέ μεγάλε μου
ας πάμε τώρα οι δυο.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

 

Postavení současného spisovatele: na bitevním poli

Přejato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=28&cl=01
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
   V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
   První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
   Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
   Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
   My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
   Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
   Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
   Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
   Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
   UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Spisovatel ještě žije

Předsedající...

V sobotu 12. května 2012 se konala výroční konference nejpočetnější spisovatelské obce v ČR 
Unie českých spisovatelů. 
Velmi zajímavé a podnětné diskuse na téma Postavení českého spisovatele dnes se zúčastnily na dvě desítky členů sdružení. Názory těchto předních českých literátů budou průběžně publikovány na stránkách literárního týdeníku Obrys-Kmen http://www.obrys-kmen.cz/.

...a plénum.