Nymburk a literatura ve slovníku

Pokud se chceš nazývat člověkem...

„Některé básničky

plují pod tvým čelem

jako gondoly v Benátkách

sem a tam a pořád dokola.

Chce se ti klít,

žes’ je nenapsal ty sám,

ale štěstí, že existují

jako majáky, co čekají na zbloudilé mořské vlky."*) Jednou z takových básní je poem řeckého básníka Tasose Livaditise „Pokud se chceš nazývat člověkem.“

Tasos Livaditis (1922 – 1988) je jednou z největších osobností řecké poezie 20. století. Patří ke generaci, kterou ovlivnily události neomylně směřující svět ke 2. světové válce, válka samotná, naděje i další tragédie, které přinesla. Mladý ještě básník vstoupil do světa poezie v roce 1946, když se seznámil s hudebním skladatelem Mikisem Theodorakisem v kancelářích mládežnické odbojové organizace EPON. Společně s dalšími hudebníky, básníky, spisovateli, herci i obyčejnými lidmi se jim dostalo „cti“ strávit několik let ve vězeňských zařízeních pro levicové „podvratné živly“ na ostrovech Makronisos, Ajstrátis i jinde. Livaditis byl v roce 1951 propuštěn, ale ihned byl souzen za vydání „buřičské knihy“ Na křižovatkách světa fouká. Tasos Livaditis nikdy nepřestal věřit, že spravedlivá společnost je možná a že jenom lidé práce ji mohou přivést na svět. Velká část jeho bohatého básnického díla byla zhudebněna a zpívá se dodnes.

Je velmi smutné, že jsme cestu roubenou tolika mrtvými, o jejíž správnosti byl Livaditis nezlomně  přesvědčený,  uzavřeli hloupými sny o snadném živobytí a že se musíme pořád vracet k úvahám, co to znamená být člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem,

nikdy, ani na chvíli nepřestaneš bojovat o mír

a spravedlnost.

Vyjdeš do ulic, budeš křičet až ti rty

začnou krvácet.

Ocitneš se v dešti střel s obličejem plným ran - ale ty

ani krok zpátky.

Každý tvůj výkřik se stane kamenem hozeným do oken válkychtivých,

každé tvé gesto otřese paláci nespravedlnosti.

Varuj se, abys ani na chvíli nepochybil.

Jen jedna matná vzpomínka na vlastní dětská léta

spustí další masakr tisíců dětí,

zatímco si nic netušící hrají v ulicích světa.

Jen na chvíli se zahledíš do západu Slunce

a již zítra se další lidé budou ztrácet v temnotě války.

Jenom na okamžik přestaneš snít

a sny miliónů lidí se promění v krátery po granátech.

Nemáš čas.

Nemáš čas sám pro sebe,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkěm,

možná bude třeba, abys opustil svou matku, svou milou

nebo své dítě.

Bude-li třeba, nebudeš váhat

vzdát se své lampy nebo chleba.

Odmítneš odpočinek v teple domova

na hrbolaté cestě, která vede k zítřku. 

Ničeho se nesmíš zaleknout.

Nic a nikdo tě nemůže zastrašit.

Vím, je moc krásné poslouchat tóny foukací harmoniky vpodvečer,

sledovat hvězdy a snít.

Krásný pocit být sehnutý nad rudými rty své milované

a poslouchat, jak ti vypravuje své sny o budoucnosti,

ale ty máš před sebou cestu.

Musíš být připravený vzdát se všeho v její prospěch,

protože ty jsi odpovědný za všechny foukací harmoniky světa,

za všechny hvězdy, za všechny lampy,

za všechny sny,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem

je možné, že skončíš ve vězení na dvacet

nebo třeba na sto let…

Ale ty si budeš pořád i v žaláři pamatovat, jak vypadá jaro,

tvá matka i celý svět.

Ty i na pár metrech čtverečných své cely

budeš pokračovat pouť po tomto světě.

A když v nekonečném tichu vězeňské noci

budeš klepat prstem na zeď,

z druhé strany ti bude odpovídat Španělsko

Budeš odpočítávat roky, jak ubývají

tvé vlasy budou šedivět,

ty přesto nebudeš stárnout.

Každé ráno ve vězení se budeš probouzet o něco mladší,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Pokud se chceš nazývat člověkem,

musíš být připravený zemřít kteréhokoliv rána.

Večer na izolaci napíšeš dlouhý dopis

své matce,

na zeď napíšeš datum, své iniciály a jedno slovo:

MÍR.

Bude to, jako bys napsal celou historii svého života,

abys mohl zemřít kteréhokoliv rána,

abys mohl bez hnutí stát proti šesti hlavním,

jako bys stál čelem k celé budoucnosti,

abys mohl v jejich smrtících výstřelech

slyšet milióny obyčejných lidí,

jak zpívají a bojují za mír,

pokud se chceš nazývat člověkem.

Sebrané Livaditisovo dílo je přístupné (v řečtině) na adrese: https://tassosleivaditis.wordpress.com/

*) Ráj labyrintu, Věra Klontza-Jaklová (Orego 2007)

Mladá poezie ze Zlínska

"Dnes už se temno veršem nerozsvěcí," povzdechl by možná ledaskdo spolu s Františkem Hrubínem pokud by posuzoval podle výkladů současných "svatostánků" knihy. Pár polic s poezií se choulí v koutě posledního patra a kdoví jestli.  To ale neznamená, že se nerodí básníci, kteří "rozsvěcují temno veršem." Posílají své výtvory do novin, publikují na internetu a sní, že jednou schovaní za rohem budou po očku mrkat na vlastní knížku ve výkladní skříni...
Jedním z takových rodících se rozsvětlovačů může být i Miroslav Josef Tomšů. Mirek se narodil v roce 1993 ve Zlíně a celý život žije ve Slušovicích. V současnosti studuje na Fakultě aplikované informatiky UTB ve Zlíně.  Píše poezii od roku 2007, v té době byly jeho básně publikovány převážně v městském zpravodaji. Po asi tříleté odmlce od roku 2011, kdy se věnoval fejetonům, se opět vrátil k básním. Tentokrát již začal publikovat v Poštovních novinách, občasně v Haló novinách a pravidelně ve Zlínském deníku. Píše také novinové články a reportáže. Aktivně propaguje literaturu. Je nadšeným členem Unie českých spisovatelů.
Zde několik ukázek z jeho tvorby doplněné fotografiemi Jaroslava Poláka (https://www.flickr.com/photos/kojotisko):

Jobovo story

Job se ujal slova,

chtěl lidem říct,

že měl rád Boha,

to píše starozákonní list.

Job se ujal slova

chtěl lidi upozornit,

opakuje to znova,

aby byli pokorní.

Kéž by tato slova,

byla vyryta do mědi,

a taky do olova,

láska má i odpovědi.

Job dobře věděl,

že spatří nebeskou zář.

upřeně k nebi hleděl

a obdivoval Boží tvář.

Job dobře věděl,

že jeho Obhájce žije,

a taky předpověděl

prosté „Carpe diem“.

Řekl, že spatří,

ve svém těle Boha,

i političtí kádři,

tím končí jeho slova.

Taky důrazně pravil,

„Memento mori“,

a Starý zákon ustavil -

je z toho pěkné story.

Konec 

Kde je nic?

Kde je konec,

když začátek je jinde.

Kde začátek,

když nevíme, kde konec je.

Tam někde ve vesmíru,

mezi hvězdami,

tam není ničemu konec,

tam nezvoní zvonec.

Tady na zemi,

tady je však závora, tam je celník.

Tady pracuje dělník,

tady je smrt.

Tady je však naděje,

tady je láska,

tady na zemi se pořád něco děje.

Temné ticho

Na hodinách

ručičky tikají,

já dlím ve snách,

jedu tramvají.

Jedu nocí temnou

jedu do Ticha.

S duší spřízněnou,

nikdo nikam nepospíchá.

Až přejedu za bránu,

bude tam věčný klid?

Neuslyším ani ránu,

uvidím jen hvězdy třpyt.

Až přejedu za bránu

nic neuslyším.

Probouzím se k ránu,

skutečnosti rozliším.

Hodiny stále tikají,

je tu nový den,

V noci jsem jel tramvají,

byl to hloupý sen.

Navštívit na jediný den,

chtěl bych město Jericho.

Slyším však stále jen

to mrazivé a temné ticho.

Cesta do hlubin nymburské historie

 V každém z nás Nymburáků je kus paní Krásenské z Hrabalových Postřižin. Chodíme po našem městě a představujeme si jeho minulou slávu. Víme, kde cirkus Klucký plavil slony, kde jsou nymburské katakomby a nebo kde bydlel kat Mydlář. Vůbec nám nevadí, že jsou to často po generace opakované neprokázané pověsti. Ale něco pravdy na nich skutečně je. Nymburk leží na místě osídleném tisíce let, čímž se řadí mezi nejdéle kontinuálně osídlené aglomerace nejen v Čechách. To je fakt a žádná pověst. Náhodné nálezy z 19. století, menší archeologické akce minulého století, ale také výsledky systematických moderních výzkumů posledních desetiletí přinášejí nespočet důkazů. Naše „městečko u vody“ je skutečně prastaré.

Když na Předním východě rostly první bastiony okolo Jericha a první zemědělci postupovali směle Evropou, v našem Zátiší žily poslední skupinky lovců a sběračů (8500 – 5600 před  Kr.). Vyráběli tzv. štípanou industrii, tedy ulamováním úštěpů z pazourku nebo rohovce tvarovali drobné čepelky, které posléze zasazovali do komplikovanějších nástrojů. Tam, kde někteří z vás mají  v Sadské chatu, lovili ryby, v prosluněných lesích drobnou zvěř, sbírali nejrůznější plodiny. Přechod k zeměděls

tví patrně nebyl na Nymbursku žádný problém, i když tehdejší krajinu si nemůžeme představovat jako tu dněšní. Klima bylo poněkud teplejší a vlhčí, krajina prakticky kontinuálně pokrytá lesem. Labe bylo širší než dnes s mnoha slepými rameny a tůněmi. Tam, kde se dnes nacházejí těžké černozemě, nebylo možné sídlit, Labe se vylévalo z koryta a tyto hlíny byly pro první zemědělce příliš těžké k obdělávání. Jenom si představte, že tito průkopníci moderní civilizace neměli ani špendlík. Kov byl neznámou záležitostí. Půdu obdělávali klackem a políčka získávali vypalováním a mýcením lesů. A přesto se lidstvo vydalo touto nelehkou cestou. Celá východní čast Nymburka (hlavně pravobřeží Mrliny) patřila  k ohromnému sídelnímu areálu právě v době prvních zemědělců. Mnoho nálezů bylo učiněno již v 19. století, ale také např. při stavbě obchvatu spojujícího Poděbrady a Mladou Boleslav.  Některé nálezy jsou uloženy i v Národním muzeu.

Úrodné Polabí skýtalo prvním zemědělcům potenciál produkovat dostatek kvalitní potravy, a tak uvolnit některé jedince, kteří mohli cestovat, zprostředkovávat kontakty s dalšími regiony, zdokonalovat dosavadní technologie. Přicházely další skupiny z jiných, někdy i hodně vzdálených regionů. Přinášely s sebou odlišnou hmotnou kulturu, ale i odlišné zvyky, zkušenosti, technologie. Žena, symbol plodnosti, byla odsunuta do pozadí silným a mobilním mužem. Doba kamenná se pomalu začala chýlit ke svému konci. Na scénu dějin nastupuje muž metalurg a oráč.

Teď, právě na tomto místě by vás paní Krásenská dovedla do ulice Na příkopě. Vy byste se dívali na zahrádku klasického dvorku městského domu, kde byste viděli maximálně pár pobíhajících slepic, a říkala by: „Tady byla mohyla z dávných dob“ a mávala by rukou do prázdna... Ale paní Krásenská to nemohla vědět, protože k objevení mohyly došlo až v roce 1992 a kompletně prozkoumaná byla až v letech 1994 – 95. Dnes si tam můžete dojít i bez slavné předsedkyně Okrašlovacího spolku a mohylu uvidět na vlastní oči. Možná si řeknete: „nu což, nějaká mohyla, to je toho.“ Ale tato hrobka staví Nymburk mezi  lokality evropského významu. Podobné hrobky známe ze severnějších částí Evropy, ale ve střední Evropě jsou naprosto výjimečné. Dokonce můžeme říci, že nymburská mohyla je svou konstrukcí úplně ojedinělá.

Její nález byl podnětem pro dr. Karlu Motykovou, archeoložku evropského formátu, která působila v nymburském muzeu v letech 1992 – 2008, k sepsání knihy o nejstarší etapě nymburské prehistorie. Kniha Archeologické stopy dávných věků v Nymburce a středním Polabí. Doba kamenná 8500 – 2300 př. Kr. Od lovců a sběračů k patriarchálním zemědělcům vyšla v nakladetelství Ivan Ulrych – nakladatelství VEGA v Nymburce za podpory Města Nymburka, Polabského muzea a Vodvodů a kanalizací Nymburka a.s. Jedná se o velmi reprezentativní publikaci, jakých se dnes vydává velmi málo. I přes vysokou odbornost textu, se nejedná o akademickou publikaci. Kniha je určena široké čtenářské obci. Rozhodně však není poplatná lacinému vkusu. Popisované jevy nezjednodušuje ani v nejmenším. Autorka nepodceňuje čtenářovu inteligenci ani v nejmenším a dělí s s ním i o detailní problematiku našeho oboru. Jedná se o velmi seriózní text, ve kterém autorka neopomenula doložit každé své tvrzení, podtrhnout místa, kde archeologie stojí na tenkém ledě. I přesto je text čtivý, pochopitelný a logický. Jasnou orientaci v zajímavé, ale ne úplně snadné problematiky, umožňují pasáže, kde autorka vysvětluje souvislosti, způsoby a cíle archeologovy práce i obecnější souvislosti. Autorka je velmi komunitativní směrem k čtenářům, vyzývá je, aby si konkrétní monumenty představili, aby se sami zamysleli, aby případně sami vyhledali to, které místo. Nic čtenářům nezakrývá, nic neidelaizuje. V knize se dočtete i tom, kde archeologie pochybila. Čtenář se tak stává aktivním v archeologické procesu a autorka jej tak také chápe.

Na cestu do hlubin nymburské prehistorie se vydává právě v době tz. mezolitu,  v době před 10.000 lety. Poté se věnuje  stopám aktivit prvních zemědělců v Nymburce a nejbližším okolí (neolit: 5600 – 4500 před Kr.). Podle mého názoru je pro laického čtenáře cenná pasáž o tom, jak se první zemědělci dostali na Nymbursko, kde žili, proč a jak. Následuje období přechodu k patriarchální společnosti (eneolit: 4500 – 2300 před Kr.). Závěrečná a nejobsáhlejší kapitola této knihy je věnována  právě tzv. nymburské mohyle. Jedná se o masivní kamennou hrobovou skříň,  v jejíchž útrobách byl uložen ve skrčené poloze starší muž se svou osobní zbraní (luk a šípy). K jeho pohřbu došlo před více než 5000 lety. Proč právě tomuto jedinci byla poskytnuta takováto pocta? Kdo to byl? Proč byla zvolena tato konstrukce hrobky a nebyl uložen do obyčejné hrobové jámy, jak bylo tehdy v České kotlině zvykem? Byl tento muž odjinud? Procházel oblastí, nešťastně zde zahynul a byl pak pohřben podle zvyklostí svého lidu? Proč byl pohřben právě na opukovém výchozu u labského brodu? Je to náhoda nebo záměr?Měl vůdčí postavení ve skupině? Na takové a podobné otázky nemůže archeologie odpovědět přímo, což neznamená, že by se jim vyhýbala. Na základě indícií, etnologických paralel, údajů z raných historických pramenů, ale také různými dedukčními a kombinačními postupy může vyloučit nebo potvrdit některé hypotézy. Autorka knihy nabízí jednu z pravděpodobných vědeckých interpretací, která se stala předlohou pro dokument prezentovaný v památníku vystavěném nad mohylou, který můžete navštívit, pokud jste tak již neučinili. Je velmi cenné, že se autorka vydala na cestu úvah o myšlenkovém světě dávných společností ukrytém za nám známým zlomkem hmotné kultury. V úvodních kapitolách je např. diskutována problematika pozdněneolitických kruhových příkopových objektů (tzv. rondelů), které byly nalezeny i v nejbližším okolí města Nymburka. Jejich přesná funkce je neznámá, ale bez obav je možné prohlásit, že měly souvislost se světem představ tehdejších lidí. (Není možné vyloučit, že se – bez legrace - jedná o „první fotbalová hřiště“.)  Na samém konci svého textu zveřejnila autorka úvahu o tzv. picích rituálech, a tak navštěvujte hojně a bez výčitek svědomí nymburské hospůdky. Je to zvyk starý přes 6000 let.

Na stránkách knihy podrobně popsán a dokumentován postup archeologů při odkrývání mohyly, detaily nálezu, ale také komplikace s realizací výzkumného projektu a následné rekonstrukce.

Kdo máte Nymburk rádi, věřte, že se budete ke knize vracet. Je možné ji také použít jako průvodce na netradičních procházkách po městě a jeho okolí. Jen málo měst v Čechách se může pyšnit podobnou publikací. Nymburk měl štěstí, že turbuletní doba po roce 1989 namířila kroky dr. Motykové do našeho města (na čemž má zásluhu další z archeoložek Nymburska dr. Hedvika Sedláčková). Tato práce je také jedním z neotřesitelných dokladů, že archeologie a zkoumání naší minulosti není „mlácením prázné slámy“ ani „přepychem“, který si naše společnost nemůže dovolit. Je to naopak investice do budoucnosti. Z minulosti je možné čerpat data týkající se zákonitostí přírody i lidské společnosti; jako na divadle sledovat, jak lidé reagovali na kritické situace, jak si dokázali přizpůsobit nepříznivé podmínky, ale také, kde jsme my lidé selhali. Výzvou pro nás je podobné situace obejít (kéž by!). Proto neváhejte, krásnou knížku na křídě si pořiďte a vydejte se na výlet dlouhý tisícovky let.

Mám moc ráda Nymburk, ale také paní dr. Motykovou. Vážím si jejího archeologického díla, její zodpovědnosti k oboru, k historii, ke kulturním památkám, její neutuchající pracovitosti, lásky k archeologii i k Nymburku. Obdivuji její důslednost v odborném i soukromém životě. Měla jsem tu čest s dr. Motykovou spolupracovat ještě jako studentka archeologie právě na nymburských záchranných výzkumech. Mnohé jsem se naučila a rozhodně tuto významnou badatelku považuji za jednoho ze svých učitelů a vzorů.

Knížku je možné získat ve většině elektronických knihkupectví. Např.:  http://www.kosmas.cz/knihy/189770/archeologicke-stopy-davnych-veku-v-nymburce-a-ve-strednim-polabi/

Večer řecké a kyperské literatury

V pořadí  sedmnáctý večer z cyklu Večery evropské literatury je tentokrát věnovaný řecké a kyperské současné literatuře.

Hosté večera jsou Vivian Avraamidu-Plumbi kyperská spisovatelka, Věra Klontza-Jaklová  básnířka, spisovatelka a překladatelka,  Nicole Votavová-Sumelidu překladatelka z řečtiny, a  Pavlína Šípová odbornice na řeckou literaturu .   

Večerem bude provázet David Vaughan. 

Úryvky z děl přednese Kajetán Písařovic.

Konec prázdnin s Almanachem brněnských spisovatelů

V pátek 30. 8. 2013 v Galerii Pod Petrovem v Brně bude představen almanach tvůrců majících vztah k Brnu, členů Unie českých spisovatelů. 

Almanach Nibiru 2013. Znovu po konci světa 

vyšel ve spolupráci Unie českých spisovatelů a nakladatelství Balt-East v edici Ivany Blahutové. Ilustracemi jej doplnil Oldřich Páleníček. 

(http://galeriepodpetrovem.cz)

Svazek je možno získat: http://www.kosmas.cz/knihy/185842/almanach-nibiru-2013/

Hledá se seriozní kniha, zn. bez závazků

Víte, jak vypadá zrceadlo, které nic neodráží?

Zajímá vás, jak odpovídat sfingám?

Pochybujete, že svět nemůže být lepší?

Myslíte si, že mezi bděním a sněním se nic neděje?

Co je to vlastně satanismus a čarodějnictví?

Jsou Češi opravdu národem ateistů?

Bude válka?

Pokud alespoň pár z výše zmíněných otázek vás oslovilo, ale nechcete, aby vám někdo vnucoval své pravdy, chtěli byste si prostě jenom přečíst fundovaný výklad a v klidu si sami vytvořit názor, svobodně se s autorem ztotožnit nebo jeho názor bez následků modifikovat, pak neváhejte a sáhněte po knize Divný obraz a divní vězňové  s podtitulem  Poznámky pod čarou života Jaroslava Poláka. Autora pravděpodobně znáte z jeho vlastního  blogu http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/  

Jaroslav Polák, nebo jinak Kojot, má vzácnou vlastnost svobodně kriticky uvažovat, třídit informace a hovořit o tématech hlavní linie i o těch „v ukrytém šuplíku“ velmi dialekticky.  Své vývody a názory nikomu nevnucuje. Prostě předkládá své úvahy, fakta a argumenty, na základě kterých došel k závěrům, které nepovažuje za finální, neměnné absolutní pravdy. Při čtení jeho textů mám vždycky pocit, že je to vlastně začátek debaty, že mám možnost na tématu zapracovat a prezentovat svůj vlastní úsudek nebo názor, že někde mezi řádky je místo i pro mně. To však neznamená, že by texty byly nějak nedopracované, otevřené, nepevné, nehomogenní nebo napsané nedbale. Naopak. Patrná je jak intelektuální a inteligenční úroveň autora, tak práce, kterou do zpracování tématu investoval. Kojot je prostě fér: „myslím na to, přemýšlím nad tím, mám pocit, že už odpověď téměř držím, ale její konečky jakoby mi ještě unikali. Co ty na to,“ čtu mezi řádky. Pravda, autor je vyznavačem určitých hodnot, za jejichž pole působnosti nejde, ale ne z fanatismu, ne z obav z neznáma. Jedná o jevy, které má tak vyargumentované, že se staly součástí jeho osobnosti.

 Divný obraz je fajn, dobře se čte, i když po čtenáři vyžaduje, aby myslel a ne tupě přijímal. Je velmi inspirativní. Občas jde čtenáři mráz o zádech, občas musí zapojit značnou část šedí kůry mozkové, jinde se pobaví a to ve vzácné rovnováze. Polákův  Divný obraz je sbírkou velmi současných textů, je skutečně zrcadlem doby hledající odpovědi a nové cesty, ale rozhodně není postmoderní amébou. 

Zde je párcharakteristických ukázek:

Kojot: Beyond the visual world

Z „Odpovědí sfingám“:

Mluvil jsem sám se sebou, ale mumlal jsem tak strašně, že jsem si vůbec nerozuměl.

Jak stárnu, cítím stále větší pocit pokory vůči interpunkčním znaménkům, zejména vykřičníku.

Na stole koule z křišťálu, kadidlo a svíce. Hadačka mi čte z rukavice.

Neskákej radostí, povede-li se ti prvních pár kroků po tenkém ledě.

Provazochodci jsou vyrovnaní lidé.

Někteří lidé na mne působí dojmem, jakoby byli zapálenými členy Hnutí za lepší konec světa. 

Přemýšlím-li o válce, vždy mne nejvíc zamrazí při pomyšlení na posledního padlého. 

Je člověk, který přemůže sám sebe vítěz nebo poražený?

 Mýtus o Každém

Kojot: Dream work

Jednou ze základních vlastností mýtického hrdiny je skutečnost, že jeho zakládající činy, k nimž obvykle došlo v mýtickém „onom čase“, jsou těmi, kdo v něj věří, opakovány, cyklicky aktualizovány a také jsou daným mýtem ospravedlňovány. V naší kultuře přežívá například aktualizace „poslední večeře Páně“ opakovaná při eucharistii.

Cílem tohoto eseje je ukázat, že – i když zdánlivě nevěříme vůbec žádným mýtům – všichni zcela automaticky neustále opakujeme činy mýtického hrdiny, jehož doprovázejí dvě další důležité archetypické entity, které spolu tvoří univerzální, byť obvykle neuvědomovanou, prapůvodní mýtickou trojici.

Zpět k našemu mýtickému hrdinovi, neboli – religionisticky řečeno – héróovi. Jmenuje se Každý a jeho příběh je co se struktury týče velmi prostý, neboť zní: „Každý to tak dělá.“

Tento příběh má obrovské množství konkrétních variant, jako například „Každý si ráno čistí zuby.“, „Každý chodí do práce.“, „Každý po sobě splachuje záchod.“ apod. Lze říci, že drtivá většina běžných opakujících se činností je důsledkem napodobování činů mýtického Každého, i když si to třeba ani neuvědomujeme, neboť Každý přebývá hluboko v našem nevědomí.

Každý však není jedinou postavou našich nevědomých či polovědomých mýtů. Jakmile o celé záležitosti začneme důkladně religionisticky uvažovat, záhy objevíme další. Jedná se především o archetypického „božského kováře“ s vpravdě nadpřirozenou mocí, který se jmenuje Ono Se či, zkráceně, Se. Jeho mýtus lze shrnout větou: „Ono Se to udělá.“. Ono Se je velmi mocný bůh a patrně stojí za naší ideou všemohoucnosti a vševědoucnosti Boží. Všechno spraví, uklidí, vyřeší; umí i uklidňovat spory a odhalovat tajemství („Ono Se to vyvrbí.“). Má ovšem i další důležitou roli: Je strážcem morálky. Vše, co je tabu, je definováno jako to, co Se nedělá. Občas dokáže i trestat, to jsou chvíle, kdy Se něco pokazí. Lze předpokládat, že se v tom případě jedná o trest za porušení nějakého tabu, přičemž toto porušení může být i neuvědomované - pak to vypadá, že Se trestá bez příčiny.

Nešťastnou postavou univerzálního mýtu je Jeden, který nikdy neví. Jeden je předobrazem člověka, přičemž Člověk je rovněž jeho dalším jménem, díky čemuž můžeme uvažovat o tom, že Jeden je jakýmsi uni­verzálním „Adamem“, praotcem všech lidí, mýtickým „Prvním člo­věkem“. Mýtický příběh Jednoho, který nikdy neví, ukazuje, že v univerzálním mýtu připisujeme člověku jako základní vlastnost nevědomost. Patrně proto jsme nuceni opakovat činy Každého, neboť bez něj bychom nikdy nenašli odpověď na Kantovu otázku „Co mám činit?“

Máme zde tedy mýtickou trojici tvořenou bohem Ono Se, jenž zasahuje zvnějšku a v nějž všichni do jednoho věříme a doufáme, héróem Každým, jehož činy opakujeme, a prvním člověkem Jedním, od nějž jsme zdědili nevědomost. Tak tedy vypadá univerzální a vpravdě všelidský mýtus, který leží ukryt pod vrstvou dalších mytologií, mýtus, který je společný všem kulturám a náboženstvím, mýtus, jímž se řídí i lidé, kteří se pokládají za přesvědčené ateisty.

Jeden by možná řekl, že je to mýtus, z něhož není úniku, ale kdo ví? Jeden nikdy neví. Musíme počkat a třeba Se to vyřeší. Každý to tak dělá..*)

*)Před mnoha a mnoha lety přišel můj známý Ondřej Malý s pěknou religionistickou anekdotou o tom, že nejobecnějším mýtickým hrdinou v „eliadovském“ smyslu je „Každý“. Po dalších mnoha letech jsem o ní pověděl přátelům Romanu Petrželkovi a Lídě Havlíčkové a strávili jsme příjemný večer rozvíjením této základní myšlenky. Po dalších několika letech jsem to konečně sepsal. Jedná se samozřejmě o vtip, o religionistickou anekdotu, mám však takový pocit, že na tom možná přeci jen něco bude. Jeden nikdy neví...

_________________________________________________________________

Jak knihu získat?
Jako obvykle.

Objednávku pošlete na e-mailovou adresu 

astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com

Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)

Kniha stojí 150Kč plus 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).

Poezie obrazu

Víte, kdo napsal tuhletu básničku?
Komu patří
tenhle den?
Patří nám 
a patří všem.
Jako slunce 
jako zem!

...a nebo tuhle?
Jak snadno přelétávají ptáci nás i naši samotu. Přeji vám však, aby vaše sny přeletěly dobu a počkaly na potomky, kteří je postaví na zem. 

...no přece Michal Černík, básník, kterého nadšeně čtou dospělí i děti. S průřezem jeho tvorby se můžete seznámit na jeho autorských stránkách: http://www.michalcernik.cz
Jeho jsou také ilustrace tohoto příspěvku stránky. Pokud se vám takové krásy zachce stejně jako astronautovi, pokochejte se na internetové výstavě na adrese http://www.michalcernik.cz/fotoobrazy/fotoobrazy.htm

Mišo Čeňka mluví řecky

Téměř zázrakem vyšla v athénském nakladatelství Aris Karrer novela "Dětskýma očima (F. Král, V. Klontza-Jaklová)" inspiovaná příběhem dětí Zuzany Čeňkovej slovenského autora Fraňo Krále. 

Předsedkyně řecké obce v Praze Tasoula Healey předčítá z knížky. V pozadí autorka knihy. 

Její tvůrci o knize řekli: 

"Když Fraňo Král psal svou novelu Čeňkovej deti, rozhodně by si jen těžko dokázal představit životní úroveň dětí v socialistickém Československu jen o několik desítek let později jako my, kteří jsme se narodili v dobách tzv. reálného socialismu  jsme si nedokázali představit situace, které popisuje ve své knize Král. Před pár lety jsme se rozhodli uctít jeho památku, jeho dílo, jeho životní postoje, ale tak podtrhnout analogie mezi současnou siatuací a situací před druhou světovou válkou, hospodářskou krizi nevyjímaje a  začali jsme budovat příběh inspirovaný Královou novelou, určený pro řeckého čtenáře. Ani my tehdy jsme si nedokázali představit (možná jsme si to nechtěli připustit), že podobné situace budou i v našich zemích zanedlouho skutečností. Slovenští důchodci, kteří celý život poctivě pracovali, čekají na mouku a nudle z charity, řecká velkoměsta zaplnili bezdomovci, nezaměstnaných jsou milionov masy, školy, továrny, divadla, turistická zařízení, ale také nemocnice jsou zavírány jako nerentabilní. To samozřejmě vyvolává nespokojenost lidí. Přirozeně ještě dnes si většina myslí, že za současnou „může hospodářská krize. To je pavda, ale kdo může za krizi? Krizi nepřinesl severní vítr ani jsme se j í  nenakazili  ze špinavé vody  jakoby to byla nějaká nemoc. Mnozí mluví  o krizi  jakoby to byla nějaká zlá črodejnice, která vyhání dělníky z továren a naděluje chudým dětem hlad. Bohatí tvrdí, že jich se krize také týká, že jsme prý všichni na jedné lodi – oni i my. Ale krize je jejich  dítětem. ... jenom, že se živí našimi těly. »

Existují i ti, kteří   dobře vědí, že jediným řešením je, aby lid vzal do svých rukou výrobní prostředky a rozděloval vytvořené bohatsvtí na základě lidových potřeb a ne vykrmovat kapitál a jeho věrné služebníky. Odhodlaní v nerovném zápase za změnu společnosti bojují za lidskou důstojnost  i když jsou označováni jako dogmatici, fanatici, hlupáci, bezohlední nebo dokonce zločinci. Proto knížka Dětskýma očima, která vyšla v předvánočním čase roku 2012 v nakladatelství Aris Karrer byla věnována řeckým slévačům z  továrny v Aspropyrgu, kteří svedli jednu z nejúspěšnějších stávek v dějinách dělnického hnutí. Toto věnování je výrazem naší úcty, solidarity a účasti."

Aris Karrer

Věra Klontza-Jaklová

Peter Nišponský

            

Další odkazy: http://www.kss.sk/temy/zahranicie/664-frano-kral-u-deti-greckych-oceliarov.html

 

Poezie prší, když "hořký soumrak padne"

Každý "správný" intelektuál se staví do polohy, že facebook a vůbec všechny sociální sítě jsou hloupé a pod jeho úroveň. Rozhodně se dají zneužít jako cokoliv. Ale já jsem vděčný facebookový "zloděj". Je neuvěřitelné kolik krásných, inspirativních a chytrých poznámek tam jeden najde a když je "sdílí", neboli si je přivlastní, je to považováno za žádoucí. Tak jsem si dnes přesně o půlnoci připomněla (díky Felixi!) báseň jednoho z mých nejoblíbenějších řeckých básníků jménem TÁSOS LIVADITIS a hned mi zazněla i česky:

Cesty na kterých jsem se ztratil
Místa na kterých jsem zůstal stát
Slzy kterým jsem věřil
Bezstarostné hry
…a hořký soumrak padá.

Noci které jsem proplakal
Mosty které jsem spálil
Hvězdy které jsem miloval
Kam jdu a co naleznu
…a hořký soumrak padá.

Slova která jsem zapomněl
Přátelé které jsem ztratil
Smutku, můj drahý
od této chvíle nerozluční 
…a hořký soumrak padá.

Báseň zhudebnil Mikis Theodorakis, zpívá Alkistis Protopsalti. 

Δρόμοι που χάθηκα
γωνιές που στάθηκα
δάκρυα που πίστεψα
παιχνίδια στο νερό.
Πικρό το βράδυ φτάνει.
Νύχτες που έκλαψα
γέφυρες που έκαψα
άστρα π' αγάπησα
που πάω και τι θα βρω.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

Λόγια που ξέχασα
φίλοι που έχασα
καημέ μεγάλε μου
ας πάμε τώρα οι δυο.
Πικρό το βράδυ φτάνει.

 

Postavení současného spisovatele: na bitevním poli

Přejato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=28&cl=01
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
   V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
   První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
   Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
   Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
   My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
   Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
   Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
   Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
   Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
   UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Spisovatel ještě žije

Předsedající...

V sobotu 12. května 2012 se konala výroční konference nejpočetnější spisovatelské obce v ČR 
Unie českých spisovatelů. 
Velmi zajímavé a podnětné diskuse na téma Postavení českého spisovatele dnes se zúčastnily na dvě desítky členů sdružení. Názory těchto předních českých literátů budou průběžně publikovány na stránkách literárního týdeníku Obrys-Kmen http://www.obrys-kmen.cz/.

...a plénum.

Vy mně taky!

Jiří Žáček pod Bezdězem (archiv Jiří Žáček)

Není to tak dlouho, co většina z nás hleděla nadšeně k novým zítřkům a byla si jistá, že všechno bude jinak, ale hlavně mnohem, mnohem lepší než dnes, tedy tehdy. Dnes už většina z nás jenom kroutí hlavou nad tím, co všechno je možné a že jsme byli takoví bloudi a nechali se zavést jako ovce úplně ale úplně jinam... Proto není divu, že satirická literatura neztrácí na své aktuálnosti, ba naopak. Dnes jsou ještě výraznější její ostré řezy a Žáčkův skalpel? Jeho slovní chirurgii známe už od poloviny 60. let minulého století a je s podivem, že tento více než půlstoletí oblíbený básník by byl často rád zapomenut za neprůhlednou železnou zdí roku 1989. Je symbolem kontinuity našich vlastních životů, toho, že ze živvota stejně jako z historie prostě nejde něco amputovat, ale také nám připomíná, že máme zůstat sami sebou, zachovat si selský rozum. Abychom klidně včera, dnes i zítra mohli říci:  „Vy mně taky!“

Vstupte do Žáčkova světa. Zasmějete se, zamyslíte a pokud si společně s autorem na konci knihy řeknete: „A vy mně taky!“ pak jste na té nejlepší cestě, vrátit se tam, kde všechno mělo začít.

Astronautův výběr z knihy: 


Chceš být vůl jen proto, 
aby na tě sedalo štěstí?


Někdo 


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


Někdo kypí zvedá činky
Nědko šidí žaludek
Někdo má rád pracečinky
Někdo je spíš na soudek


Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí


Někdo bije svoji paní 
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


La mode méditerranée


U moře se letos nosí
zralá ňadra pasy vosí
dlouhé nohy oblé zadky
prostě žádné nedostatky


Zato mužům
pokud mají peněz jako šlupek
promíjí se pleš i hrb i pupek 


Blues o světaběhu


Svět se s náma ve dne v noci točí
svět kde všecko koupíš za pár vočí
Svět se točí jako osudí
kdo se vyzná ten se nenudí


Kdo se vyzná směle kráčí s dobou
tomu všichni pěkně z ruky zobou
Ten má dycky v rukávu pár es
ten má nárok aby se jen vez


Kdo se nechce vyznat nemá šanci
věčně bude mít je prázdno v ranci
Kdekdo si ho snadno vochočí
bude kuli De jen vo to čí


Svět se točí jako všecky světy
Jedni dřou a vohýbají hřbety
Druhý mají na ty první bič
tak se ten svět valí pořád pryč


Svět se točí Handlujou se role
Kdo byl nahoře je zase dole
Každej na to není vybaven
Někdo přece musí z kola ven


Dobrý člověk ještě žije


Dobrý člověk ještě žije,
viděli ho ve středu.
Krmil ptáčky poblíž Dyje
a pak zmizel z dohledu.


Dobrý člověk ještě žije
dnes už je to vzácný druh.
Dokud světu vládly kyje,
bývalo jich jako much.


I když občas vyjde z bytu, 
nevychází ze stresu.
Žije v přísném inkognitu,
často mění adresu.


To mě občas zvolat nutí:
Dejte příkaz k odchytu!
Vždyť mu hrozí vyhynutí!
Chraňte vzácnou raritu!


Najdeme mu věrnou družku
na některém nároží,
i když to dá pěknou fušku,
možná se i rozmnoží. 


Dobrý člověk ještě žije,
Ale už má namále –
historická tragédie
spěje k svému finále.



Píseň volební
(Volně podle Ezopa)


Stojí, stojí voli,
na volebním poli, 
hádají se koho zvolit
na vedoucí roli.


Slyšelo je tele, 
prohláslo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele.“


Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.


Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity, 
pokroku a práva.“


V téhle bajce není
žádné naučení.
Neboť tam, kde volí voli
svět se sotva změní.



Český kabaret I


Ten, kdo šetří, ať má za tři,
Slováci jsou naši bratři,
šťastné zítřky v dohledu,
sláva, nazdar, kupředu!


Nejsou strany jako strany.
We are happy. Time is money,
kdo má ptáka na triku,
vyfasuje trafiku.


Národ není stádo volů,
levá, pravá, vzůru, dolů,
minulost se nevrací,
pobavte se lustrací!


Radujte se všeci, děcka,
prodáme se do Německa.
To nám dodá lesk a punc,
Arbeit macht frei, Gott mit uns!


Revoluční větry vanou,
když jde o moc, ostych stranou.
Máme mnoho priorit,
nashledanou u koryt. 


Tam, kde jsou lvi v kleci,
vládnou za ně voli.

A ještě více v knize:

Vy mně taky!

Šulc a Švarc, 2012

ISBN: 978-80-7244-315-4

Ilustrace: Adolf Born

Klihu můžete získat na adrese: 
http://www.knihycz.cz/vy-me-taky--P33573