"Víte, nás kvalita knihy nezajímá, nás zajímá rychlá návratnost investice," je bežnou odpovědí velkých nakladatelů, kteří určují chod knižního trhu. Autor nový, se kterým je třeba pracovat, nebo knížka poezie, která potřebuje v komerční džungli podporu, jsou na obtíž. Trh je nakladately a distributory představován jako jakýsi fenonén nebo organizmus, který si žije svým životem a eliminuje všechno dobré a jedinou možností je se mu podřídit. "My bychom to vydali, ale trh to nechce," slýchavají autoři přečasto od svých nakladetelů, nebo: "Ne, my ten váš rukopis číst nebudem, sežeňte si dva posudky, nějaký grant a vydáme to."Všechno je naruby a přitom kvalitní, moderní, avantgardní literatury tak málo. Mnoho autorů vydává knížky vlastním nákladem bez možnosti další systematické distribuce.
Cílem blogu ASTRONAUT V MOŘI je šířit kvalitní původní českou nebo do češtiny přeloženou literaturu všech žánrů (na cestě je také paralelní blog, který bude pokrývat podobné pole v řečtině).
Tato aktivita je NEZISKOVÁ, tudíž knihy, které je a bude možné získat prostřednictvím tohoto blogu, budou stát přesně tolik, aby byly pokryty pouze přímé náklady na jejich vydání, tisk a distribuci.
Autoři a správci blogu apelují na čtenáře, aby adresu šířili, aby informovali své přátele a známé a podpořili tak kvalitní tvorbu vymykající se střednímu podbízivému proudu a svojí podporou dali najevo, že nepatří k reklamou otupělým pasivním čtenářům, ale k těm jenž dokáží rozpoznat a upřednostnit literaturu kvalitní.
Upřímné návrhy na zlepšování a rozšiřování této aktivity, stejně jako rukopisy, vlastním nákladem vydané knihy, návrhy a náměty pro další ediční činnostjsou vřele vítány.
Novinář, reportér Egon Ervín Kisch se v 1946 vrátil ze zámořského exilu, kam byl nucen se uchýlit v roce 1939 vzhledem ke svému původu a přesvědčení, a ihned s vervou a nadšením pro něj vlastním se vrhnul do novinářské práce. Během prvního týdne svého pobytu v Československu stihnul soud K. H. Franka, reportáž ze zlínské továrny na boty, reportáž "Den s Petrem Bezručem", komentář prvomájových oslav z letadla, ale také například pojednání o českém národním jídle, o škubáncích... Jeho rámcovým projektem byla rozsáhlá reportáž-kniha o Československu. Součástí tohoto projektu byla také reportáž o pobytu Karla Marxe v Karlových Varech. Nemocný Marx navštívil Vary celkem třikrát. Kisch nejenom že prostudoval archivy, policejní záznamy, korespondenci Marxe s Engelsem, ale také místo, kde Marx pobýval, pokoj, ve kterém bydlel. Knihu nestačil dokončit. Zemřel v roce 1948. V roce 1949 studie sice vyšla, ale druhého vydání se dočkala až v roce 2007, kdy se redakce ujali Daniel Strož a Emil Hruška.
Ch. Schad Portrét E. E. Kische 1928
V úvodu ke Kischově knize píší: "Právě tohoto muže chtěl Kisch prostřednictvím své reportáže přiblížit lidem jako jednoho z nich, nikoli jako sakrální monument čnící nad dějinami. Jako člověka trpícího bídou, existenčními starostmi, starostmi o svoji rodinu, člověka nemocného." Dodávají i vlastní interpretaci dalších Kischových pohnutek: "A v pozadí Kischova zájmu o Marxe mohou být i motyvy další. Krátce po válce, v době vypjatých protiněmeckých emocí a militantního nacionalismu, píše světově uznávaný Egon Ervín Kisch o němcích Marxovi a Engelsovi, ale nejen o nich. Píše o lidech, u kterých Marx bydlel, či o mladém německém vojákovi, umírajícím proklínaje Hitlera v marxově pokoji. Jako by chtěl Kisch zdůraznit rozdíl mezi těmito lidmi a těmi, které reprezentoval karlovarský rodák, jehož popravě Kisch přihlížel - Karel Hermann Frank."
Kniha není vzpomínkovým artefaktem, mrtvolou, věncem na hrobě Kischově či Marxově, je to aktuální dílo (a aktuální počin obou redaktorů): "Současník se v Kischově knížce o Marxovi setká jak s poučením, tak se skvělým jazykem a stylem, což je zásluha i překladatelky Jarmily Haasové-Nečasové. K poučení sděleným Kischem pak patří i to, že protivníci pánů, kapitálu a mamonu byli a jsou sledováni a pronásledováni "černou internacionálou", ať se jedná o století devatenácté, dvacáté či jednadvacíté. Také to dokazuje Kischovu aktuálnost, sdělovanou nám prostřednictvím historického námětu."
Autoři knihu na samotný úvod vybavili Bieblovou básní "Karel Marx v Karlových Varech"
V lázeňském domě bez okapu a hromosvodu
V nejvyšší mansardě nechráněné zvenčí
Vysoko nad městem
Karel Marx celou noc psal
Když bylo ráno vyšel na balkon
Ten balkon dodnes růže věnčí
Přes střechy domů
Do příkré stráně se zadíval
Nebyla tenkrát ještě
Teplá tekoucí voda v domě
Z kouřících džbánů naplněných vřídlem
Lije pokojská horkou vodu do vany
Zatímco Karel Marx
Vrací se z balkonu k svému psacímu stolu
Mysle na studenou sprchu
Kterou chystá na pány
V domě bez hromosvodu okapu a ochranné stříšky
V starém lázeňském domě v kterém není zdviž
Stoupá a stoupá do takové obrovské výšky
Že ho ty kolonádo císařů a maharadžů ani nevidíš
Zajímavý je také úryvek z fejetonu Julia Waltera (Sprudel VII, č. 22, 1875): "...jeho štíhlá postava víc než prostřední výše, je ještě mladistvá a pružná. (...) Zajímavý apoutavý jako jeho zjev je i marx sám. Je to člověk neobyčejného vzdělání, které jde rovnoměrně do šířky i do hloubky, a je obeznámen se všemi obory vědění. Člověk cítí okamžitě, že je to někdo, kdo má co říci a říká to s krásně odměřeným dechem, který se mění jen tehdy v silnější oddychování, jestliže jme potírat názory připadající mu mylnými, kdežto při sarkastickém odmítání jistých osobností obaluje ostrý osten svého sžíravého vtipu měkkou lahodou hlasu a působů tím ještě krutěji. Ale i když rozvíjí své názory a vykládá své učení, nepočíná si jako na katedře a vyhýbá se jak poučujícícmu tónu, tak patosu věštce. Mluví lehce a mile a přece s uměleckou vybraností a vždy má po ruce výstižné slovo, názorný obraz nebo vtip, který osvětlí situaci jako blesk. (...) Marx dovede poutavě vyprávět, zná umění fabulace jako málokdo, je duchaplný causeur, skvělý dialektik, který dovede také nasadit vřelé citové tóny, který dovede vzbudit zájem, poučit i upoutat."
*) Citát z hlášení C.k. místodržitelského rady a okresního hejtmana v Karlových Varech c. k. prezídiu místodržitele v Praze (4. 9. 1875)
Objednávku pošlete na e-mailovou adresu astronautvmori@gmail.compřípadně na vera.klontza@gmail.com
Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby. Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 100Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).
"Izabelo, proč jsi mi nikdy nevyprávěla, jak a proč jsi se dostala do Kanady?" Otázku jsem položil jen tak, jak mi přišla mimovolně na mysl. Předpokládal jsem nějakou banální odpověď a netušil jsem, co by mohla rozpoutat.
"Proč to chceš vědět? Protože jsi se rozhodl se mnou žít a nevíš s kým máš tu čest? Nebo proto, že ty jsi mi vyprávěl skoro všechno?"
"Podezíráš mě neprávem. Znám tě natolik, že bych své rozhodnutí stejně neměnil, ale prostě jsem si troufnul ze zvědavosti se zeptat. To zároveň neznamená, že mi musíš něco říkat," polekala mě Izabelina reakce.
"Já jsem přeletěla oceán, abych zapomněla, a ještě nedávno jsem si nemohla ani omylem pomyslet na to, že bych někomu dobrovolně vyprávěla, co se stalo před mým rokem nula, ale teď, teď mám docela chuť. Navíc ty to musíš znát. Je to ale dlouhá historie. Naučila jsem se s tím žít a můžu to podat s nadsázkou a bez emocí, jakoby se to přihodilo někomu jinému. Dřívě, pokaždé, když jsem byla v krajní nouzi nucená se o tom jen zmínit, snažila jsem se ospravedlnit a za každou cenu zdůvodnit, že já jsem jednala správně a ostatní byli špatní, ale uvnitř jsem tušila, že to není až tak jasné."
"Počkej, dej mi šanci, abych taky něčemu rozuměl. Měla jsi nějaký průšvih?"
"Průšvih?! Tak tohle slovo nevyjadřuje vůbec nic. Poslední průšvih jsem měla v deseti letech, když jsem se pokusila vykouřit pod peřinou dědečkův doutník. Zbořila jsem svět!"
"To asi trochu přeháníš."
"Bohužel ne. Někteří poznamenaní se z toho už nevzpamatovali a těm, co ještě chodí po světě, nechalo to mé správné jednání pěkné jizvy."
"Takový je paradox života. Jak je to přísloví o cestě do pekla dláždné dobrými úmysly," chtěl jsem zlehčit Izabeliny výroky, ale uvnitře jsem byl napnutý jako struna. Jelikož Izabela málokdy přehání, byl jsem si jistý, že si vyslechnu neuvěřitelný příběh," říká Jannis v knize Aretusa, jejíž sepsání bezprostředně inspirovala písnička Aretusa (hudba: J. Spathas, slova: J. Joanýdys, interpretace M. Lidakis)...
Objednávku pošlete na e-mailovou adresu astronautvmori@gmail.compřípadně na vera.klontza@gmail.com
Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 90 Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).
„Co že jste to přinesl? Básnickou sbírku? To jste se asi zbláznil. To dnes nikdo nekupuje.“
„Poezie je mrtvá.“
...určitě už vás tahle a nebo podobně očastoval některý z osvícených nakladatelů či knihkupců. Jsou ve svých závěrech dokonce tak přesvědčiví, že tomu i sami začínáme věřit a už je svými rukopisy příliš neotravujeme. Píšeme dál, mající jakési zvrácené nutkání, ale už snad ani nedoufáme, že by naše tvorba mohla někoho oslovit nebo učinit něčí život bohatší, lepší či příjemnější. Ale já jsem přesvědčená, že tomu tak není (komentář možných příčin si nechám na jindy).
Prostřenictvím fb mě pozval novinář a básník Lukáš Trejbal na poeticko-hudební pořad Kýchání do sazí, který se konal v Nymburce 14. ledna v kavárně U Strejčka. Jednalo se o autorské čtení básníků a spisovatelů z Nymburka a okolí. Tento pořad koncipovaný jako autorské čtení pořádá tato "parta autorů" již po deset let. Krom toho, že jsem strávila příjemný večer, jsem byla velmi překvapená z hojné účasti a stále dokola jsem počítala obecenstvo. Pořad trval přes čtyři hodiny, takže ani nejsem schopná vypočítat, kolik lidí se za večer vystřídalo, ale v sále, kde bys slyšel špendlík spadnout na zem, sedělo na 50 stálých posluchačů, většinou mladých lidí, kteří pozorně naslouchali a dobře se bavili. Sama jsem přišla pozdě a nezbylo na mne než místo ke stání.
Lukáš Trejbal
Hlavním duchem večera byl již zmíněný Lukáš Trejbal. Své texty představili také Pavel Zdražil, Ondřej Óňa Urbanec, Kristian Holan, Michal Plavec, Olga Havránková a Venca Herčík. Jedná se o jádro skupiny básníků soustředěných kolem webových stránek Kýchání do sazí: www.kychanidosazi.webnode.cz. O příjemnou hudbu se postarali skupina Lahoda a Richard Hanus.
“Šanci publikovat svou poezii a prózu začínajícím nebo méně známým autorům, a to samozřejmě zdarma, nabízí už několik měsíců internetová stránka www.kychanidosazi.webnode.cz. Stránka vznikla v Nymburce v okruhu neformální skupiny místních a okolních autorů, kteří se už řadu let setkávají v pořadu s názvem Kýchání do sazí, prostor ovšem nabízí všem amatérským literátům bez ohledu na místo bydliště nebo věk.
„Tato webová stránka slouží k prezentaci literárních počinů autorů, kteří nestojí o velkou slávu, ale přesto by se rádi o své myšlenky podělili se čtenářskou obcí. Jinak řečeno, je určena těm, kdo nemají možnost své autorské výtvory publikovat nebo ji i mají, ale prostě nemají dost odvahy, času, nebo energie prezentovat se jinde. Odkud jsou, není rozhodující, “ upřesnil správce stránky Ondřej Urbanec.
Již nyní si můžete na tomto webu přečíst tvorbu čtrnácti autorů z především Nymburska, ale i Prahy nebo Hradce Králové. Autoři stránky neslibují, že publikují úplně všechno, podle Urbance je ale prý redakční rada poměrně tolerantní. „Je jasné, že tvorba musí splňovat nějaká minimální literární a jazyková kritéria. I když jsou našimi literárními vzory také autoři, kteří nepřistupovali ke čtenářům a konvencím zrovna s velkou pokorou, rozhodně nepublikujeme materiály, které jdou za hranici slušnosti nebo podněcují k jakékoliv formě xenofobie. Zatím jsme ale nikoho neodmítli,“ tvrdí.
V sobotu večer jsem se přesvědčila, že upřímná tvorba své čtenáře, posluchače a diváky má a to i přes překážky, které dnes slovesnému umění neúnavně staví „neviditelná ruka trhu“. Zároveň je velmi potěšující, kolik lidí poezii píše, kolik lidí ji považuje za způsob vyjadřování a kolik kvalitních tvůrců se téměř nepozorováno pohybuje mezi námi. Problém je v tom (a nebo je to štěstí), že tržní pravidla prostě jinak působí na normální lidské mozky a úplně jinak na „yuppies“, kteří by rádi určovali obsah našich kapes i životů.
Nezbývá než dodat, že tento festival poezie, který svůj věk již okřížkoval, dokládá nezištnost a oddanost výše zmíněných tvůrců. Astronaut v moři se zavazuje, že v dohledné době připraví výběr z jejich tvorby a i příští leden bude vát do sazí ze všech sil.
"...Kdybych ještě kdy v životě dostal možnost uspořádat antologii z české moderní poezie a směl bych do ní vybrat jen sto básníků, nzaváhal bych ani vteřinu a z Marie Veselé bych zařadil nejednu báseň.
Kdybych si konečně splnil "svůj sen" sepsat svou Poetiku moderní české poezie, byly by v ní příklady z Marie Veselé u velice mnoha pojmů, u všech možných typů výstavby verše a básně, u většiny figur opakování slov, rýmů, asonance, u čarování s přesahy, u umění užít funkčně hovorového obratu obratu atd.
A kdybych byl uznán za hodna sestavit čítanku, básně Marie Veselé by my garantovaly, že by tu školní četbu dětstvo bralo.
To vše se mi jistě nepodaří. Ale jsem si jist, že Marie Veselá v antologiích, čítankách a knihách o poezii bude, jen co se už konečně přeženou vichřice hnusného hněvu, hlupácké nenávisti a tyranie tzv. volného trhu. A už teď vyhlížím moudrého nakladatele, který pochopí, že pouhý výbor z této básnířky vůbec nestačí," napsal o Marii Veselé literární kritik Milan Blahynka (Obrys-Kmen 2010, č. 15, celá recenze: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2010&cis=15&cl=04).
A je to tak, Marie Veselá hraje v české poezii první ligu, jenže z pohledu mocných za špatný tým...
Básnířka je členkou Unie českých spisovatelů a zakladajícíc členkou Výboru národní kultury.Narodila se v Třebíči, v Jihlavě absolvovala zdravotní školu, ale přes čtyři desítky let žije v Brně, kde organizuje nádherné kulturní akce. První básně publikovala v regionálním tisku v druhé polovině 60. let 20. století v regionálním tisku. Od roku 1990 publikuje v Haló novinách, Naší pravdě a Obrysu-Kmeni, Echu, Zpravodaji VNK Lípa. Je zastoupena v Almanachu UČS "Na druhém břeh." Vydala téměř desítku básnických sbírek, které (naštěstí pro autorku, ale bohužel pro nás), jsou definitivně rozebrané. Dosud je k mání několik svazků výběru s díla "Básně a Písně". Knihu vydalo nakladatelství Balt-East v roce 2011 a zde je malá ukázka:
Objednávku pošlete na e-mailovou adresu astronautvmori@gmail.compřípadně na vera.klontza@gmail.com
Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)
Kniha stojí 124 Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).
Časopis Řecké obce v Praze "Kali méra" (Dobrý den) v č. 62/2011 otiskl recenzi na poslední (třetí v pořadí) CD ostravské skupiny "Nisos" (Ostrov). Aniž byste znali řecky, či měli nějaký speciální vztah k Řecku nebo řecké kultuře, nepochybujeme, že vás hudba a písně několika mladých muzikantů zaujmou.
Hudbu ke všem písním složil potomek řeckých poválečných imigrantů klarinetista Nikos Kuluris. Jeho hubda je velmi osobitá, i když svůj původ rozhodně nezapře.
Velmi působivé verše pochází z dílny všestranně talentované malířky Sofie Prusali, dcery známého skladatele a zpěváka Epanastatise Prusalise. Sofia také většině písniček propůjčila svůj nezaměnitelný hlas.
Další výborný hudebník, který přiložil ruku k dílu, je mezinárodně uznávaný hráč na buzuki Vangelis Vasilákos (bratr E. Prusalise). Kromě jeho hry na buzuki uslyšíte na nahrávce i jeho hlas.
Hudenbí skupinu Nisos doplňují i další výborní hudebníci: Tomáš Rossi (zpěv, perkuse), Jannis Jatagantzidis (krétská lyra), Milan Bátor (kytara, krétská loutna, mandolína), Přemek Mixa (kontrabas). Na představované nahrávce se podílelo také několik hostů: Teraza Niku (kanun - náslroj podobný cimbálu, jenže drnkací), Emre Akal (zpěv), Nikolaos Grigoradis (trubka), Ondřej Kyjonka (trombón).
Skupina Nisos realizuje své skladby prostřednictvím tradičních hudebních nástrojů z Řecka, egejských ostrovů a Malé Asie. Nevyhýbá se ani vlivům hudby turecké a arabské. Často spolupracují s hudebníky z jiných zemí, jako je právě Řecko, Turecko, Izrael ad. Jejich cílem je budovat mosty mezi různými, odlišnými lidmi, kulturami, národy i jazyky prostřednictvím hudebního výrazu, což se jim podle našeho názou daří beze zbytku.
Finální podoby skladeb jsou výslekdem společné tvorby, dotvořování a úprav.
Pokud jste z Ostavy a okolí, nebo se do Ostravy chystáte, stojí za to navštívit některý z hudebních večerů této skupiny v nádherném prostředí taverny Agiu Georgiu (http://www.agiu-georgiu.com/) nazámku Ostrava-Poruba. Rozhodně nebudete litovat...
rozčílil se na mě můj otec před více než 30 lety, když jsem si dělala legraci s vietnamských dělníků, které moji rodiče učili česky. "Ještě jednou tě uslyším takhle mluvit, tak si mě nežádej. Víš, že tihle kluci přišli rovnou z války? Ze většina z nich ztratila rodinu, přátele, sousedy? Že po celý svůj život neviděli nic jiného, než umírat lidi? Za války se narodili a nezažili nic jiného než válku. V jejich zemi nezůstal kámen na kameni..." Otcova řeč na mě zapůsobila, ale i tak - patrně ovlivněná evropským elitářstvím - jsem si řekla, když se mi knížka Ho Či Minových básní dostala do ruky: Tak tohle nečtu. Nakonec jsem ji vzala na milost a dobře jsem udělala. Deník z vězení je vlastně zápisník, v němž Ho Či Min shrnul básně napsané v čínském vězení od podzimu 1942 – 1943, tedy v době, kdy byl zajat Čankajškovci. Básně byly napsány klasickou čínštinou a až v 60. letech 20. století přeloženy do vietnamštiny. Některé z básní byly publikovány na stránkách Tvorby, v Květech, Obrysu-Kmeni, Rudém Právu. Překlad, který se opírá o vietnamskou verzi připravil Duong Tat Tu, bohemista, překladatel, člen Svazu vietnamských spisovatelů a Unie českých spisovatelů. Některé básně přeložil Jan Noha a Karel Sýs, který se také ujal redakce sbírky, jenž vyšla v nakladatelství Periskop, v edici Báseň na Sobotu, coby 17. svazek v roce 2011. Působivé ilustrace vytvořila Barbora Vykysalová. Kniha vyšla díky přispění Svazu Vietnamců v ČR. Velmi dobře působí dvojjazyčná předmluva i doslov (v češtině a vietnamštině), stejně jako tituly básní v obsahu jsou uváděny v obou jazycích.
Básně na mě zapůsobily svou postotou a psychickou silou svého tvůrce, protože „psát verše ve vězení! Jaký to úděl pro svobodnou duši, když se nemůže vymanit z těla, je s ním srostlá, jako je seismograf spojen se zemí, jež se zachvívá v křečích.
A tělo je mučeno – hladem, žízní, zimou, vlhkem, nedostatkem soukromí. Za všechno se tady platí – za světlo, za tmu, za probdělou noc i za ráno, které přináší novou tmu, ještě horší, protože viditelnou.
Promarněný čas? Není promarněn. Duch se vysmívá okovům i věznitelům. Duch, který má svůj cíl, který má co říci. Poezie se rodí v nepohodě, za teplou pecí se daří leda prázdnotě. Jako magnetická střelka i v bouři neúnavně ukazuje k severu, nedá se duch oklamat protivenstvím a věrně míří k pólu určenému osudem.
Ho Či Min ještě dříve, než se stal politikem a osvoboditelem svého národa, byl básníkem. Vězněm a básníkem. Nešťastná země, která uvrhuje básníky do žaláře, ale š´tastný národ, jenž se nechá vykoupit básníkem.
Zvláště dnes je básníků třeba jako soli. Obzor znejasněl, lidé znejistěli... jako bychom se pohybovali v hustém mléce.
Básník není slepý, vidí, co neviděli jiní. Ochraňuje, co jiní zapomněli. Tuší zítřek, zatímco jiní přestali věřit včerejšku a žijí jen pro ten dnešní den,“ píše na úvod K. Sýs.
Patří "k dobrému tónu" v "civilizované" české kotlině dívat se na Vietnamce zvrchu. Jen málokdo si uvědomuje, co si tato země prožila, jak dlouho trval osvobozenecký boj a kolik obětí leží podél této cesty. Tato země s historií sahající hluboko do prehistorie, bojovala proti čínské nadvládě po několik desetiletí 2. poloviny 19. století. Číňany však vystřídala francouzská koloniální vláda. Vietnam patřil do Francouzské Indočíny. Druhá světová válka ve Vietnamu byla ve znamení bojů mezi Japonskem a Francií. Vietnamský lid bojoval za samostatnost a sebeurčení, proti všem okupantů. V severním Vietnamu zvítězilo osvobozenecké hnutí vedené vietnamskými komunisty a zbavilo se francouzské nadvlády, která udržela své pozice pouze na jihu země. Vůle vietnamského lidu byla ignorována i samotným OSN. V roce 1954 došlo na základě ženevských dohod k rozdělení země a příslibům o budoucím jednání o znovusjednocení. V celém Vietnamu však stále probíhal osvobozenecký boj proti francouzské nadvládě a revoluční proces. Tento rozpor mezi snahami velmocí a vůli lidu vedl k vietnamské válce, kdy se na pomoc Francii kromě jiných zemí rozhodně postavily Spojené Státy, jenž převzaly iniciativu a ve Vietnamu válčily po celých 11 let od roku 1964 do roku 1975. Nikdy Vietnamu oficiálně nevyhlásily válku a krutosti, jenž páchaly otřásaly a dosud děsí celý svět. Americká intervence vzbudila v samotných Spojených Státech vlnu odporu a od 2. poloviny 60. let byly demonstrace za mír na denním pořádku.
Válka skončila vítězstvím vietnamské revoluce a sjednocením země.
Dnes je Vietnam jednou z mála socialistických zemí.
Bohužel současné informace o Vietnamu se snaží degradovat hrdinství vietnamského lidu a zjednodušit století trvající konflikt národa bojujícího za právo na sebeurčení se světovými velmocemi na boj Američanů proti vietnamským komunistům.
Ukázka z knihy:
SPOLUVĚZEŇ HRAJE NA FLÉTNU
Hlas domova se ozval ve vězení.
hlas domova.
A v teskný zpěv se mění ve vězení
hlas domova.
Za horami, za vodami,
žena po schodech vzhůru jde.
A vzpomíná a touží po něm
a myslí na vězně.
S LUNOU
Ve vězení není vína, ani květu žel.
A venku je krásný večer, prožít bys jej chtěl.
Člověk vzhůru, vzhůru k luně tichým oknem vzhlíží.
Luna v okno básníkovo hledí dolů mříží.
PŘÍTELOVA ŽENA NA NÁVŠTĚVĚ U SVÉHO MANŽELA VE VĚZENÍ