"Víte, nás kvalita knihy nezajímá, nás zajímá rychlá návratnost investice," je bežnou odpovědí velkých nakladatelů, kteří určují chod knižního trhu. Autor nový, se kterým je třeba pracovat, nebo knížka poezie, která potřebuje v komerční džungli podporu, jsou na obtíž. Trh je nakladately a distributory představován jako jakýsi fenonén nebo organizmus, který si žije svým životem a eliminuje všechno dobré a jedinou možností je se mu podřídit. "My bychom to vydali, ale trh to nechce," slýchavají autoři přečasto od svých nakladetelů, nebo: "Ne, my ten váš rukopis číst nebudem, sežeňte si dva posudky, nějaký grant a vydáme to." Všechno je naruby a přitom kvalitní, moderní, avantgardní literatury tak málo. Mnoho autorů vydává knížky vlastním nákladem bez možnosti další systematické distribuce.

Cílem blogu ASTRONAUT V MOŘI je šířit kvalitní původní českou nebo do češtiny přeloženou literaturu všech žánrů (na cestě je také paralelní blog, který bude pokrývat podobné pole v řečtině).

Tato aktivita je NEZISKOVÁ, tudíž knihy, které je a bude možné získat prostřednictvím tohoto blogu, budou stát přesně tolik, aby byly pokryty pouze přímé náklady na jejich vydání, tisk a distribuci.

Autoři a správci blogu apelují na čtenáře, aby adresu šířili, aby informovali své přátele a známé a podpořili tak kvalitní tvorbu vymykající se střednímu podbízivému proudu a svojí podporou dali najevo, že nepatří k reklamou otupělým pasivním čtenářům, ale k těm jenž dokáží rozpoznat a upřednostnit literaturu kvalitní.

Upřímné návrhy na zlepšování a rozšiřování této aktivity, stejně jako rukopisy, vlastním nákladem vydané knihy, návrhy a náměty pro další ediční činnost jsou vřele vítány.

18. července 2012

Postavení současného spisovatele: na bitevním poli

Přejato z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=28&cl=01
Všichni jsme si vědomi, že naše postavení coby spisovatele, jak ve společnosti, tak v kultuře je naprosto neadekvátní jak našim uměleckým a odborným kvalitám, tak naší píli, snaze, času a energii, jež investujeme do deviace zvané literatura. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, že být spisovatelem není povolání, které by si člověk vybral po logické a zralé úvaze. Literatura je diagnóza, které je člověk bez milosti vržen na pospas s jedinou možností: vzít to na vědomí a naučit se s tím žít.
   V jakési bariéře, která kolem nás stojí, se dají rozeznat tři základní elementy, tři komponenty, které spolu samozřejmě souvisí, překrývají se a doplňují.
   První je ideologická diktatura. Propagandistické potřeby současného imperialismu, které je však možné překonat v případě, že naše dílo může být prostředkem ekonomického zisku, jenž dnes nevyplývá z toho, že schopný nakladatel vytipuje autora i dílo, knihu vydá, čtenáři ji čtou, doporučují dál, kniha se prodává a nakladateli se navrací investice a posléze inkasuje zisk. To je na současný kapitálový tok příliš pomalý, tedy nevýhodný proces.
   Do určité míry to platí pro knihy, jejichž náklad je ohromný vzhledem k masivní reklamní kampani. V takovém případě však prostředky jak na náklad, tak na kampaň neplynou z kapsy nakladatele, ale obvykle z nějakých státních, evropských nebo kvazi-soukromých grantů, tedy opět z kapes daňových poplatníků (80 % státní pokladny je plněno drobnými plátci). Přirozeně mám na mysli gigantické, často nadvládní korporace, které kontrolují trh s knihami ve velkém. Nehovořím o malých nakladatelích, kteří se snaží občas krásnou literaturu vydat, jindy žádají po autorovi peníze na vydání, jejich náklady jsou malé a přístup k distribuci tristní. Jejich aktivity se v současnosti blíží gladiátorskému: „Césare, jdoucí na smrt tě zdraví.“
   Konečně třetí složkou jsou čtenáři sami. Čtou málo a chaoticky, knihy nakupují zřídka, literaturu a dění v literatuře nesledují. Neměli bychom jim to mít za zlé. Taková je doba, tak na ně působí a takovým způsobem je determinuje. Lidé ve své většině nemají prostředky na nákup krásné literatury, nemají čas a často nemají na čtení ani pomyšlení.
   My máme několik možností, jak na tento stav zareagovat. Můžeme se zachovat tak, jak nám diktuje trh: tedy seznat, že ani naše dílo ani naše osoba nejsou tržní (od výrazu: nedá se na nás trhnout) a vykašlat se na to, případně výt společně s vlky, svůj talent prodat do služeb systému. Odpusťte mi moji radikálnost: kdo má na to žaludek, není u mne spisovatelem. Možná talentovaným textotvůrcem, ale ne spisovatelem. Spisovatel je do značné míry prorokem: má 360° stupňovou optiku, vidí dopředu, dozadu, za roh, do hloubky, nahoru i dolů a jeho podstata mu přikazuje, aby této optice sloužil.
   Nikdo z nás organizovaných v UČS si tuto cestu nevybral. Z toho vyplývá, že se nabízí další možnosti jak se zachovat. Můžeme např. psát tzv. do šuplíku a usínat se škodolibou představou, že si nás jednou historie najde a bude litovat, jaké hodnoty jí proklouzly mezi prsty. To však má smysl jenom v extrémních případech (např. je-li autor ve vězení), nebo jako periferní činnost k naší hlavní činnosti, která musí usilovat o to být veřejná. Kniha musí žít, musí se pohybovat ve společnosti, aby byla živá. Kniha je živá tím, že ji čtenář přečte a pak – ve většině případů nevědomky – znovu otiskne ve společnosti. Tím, že se kniha prodá, nežije. Tím žije (a zároveň umírá) trh.
   Jedinou smysluplnou aktivitou v našem případě tedy je strávit život na bitevním poli a svádět boj s lernejskou hydrou, o které historie ví, že to má sečtené, ale hydra si to nepřipouští a Herkules o tom často dost pochybuje…
   Tento náš zápas musí být veden ve dvou liniích. Zaprvé v linii obecné. To znamená bojovat za změnu podmínek, za změnu systému, za změnu společensko-politického řádu. „Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu,“ řekl Vladislav Vančura a publikoval Milan Blahynka v OK 46/2004. A je to tak. V současném systému nemůže být naše postavení o moc lepší. Naše činnost jej a priori rozkládá a tudíž jsme nežádoucí.
   Linii druhou představují konkrétní činy a aktivity zaměřené k tomu, abychom sami získávali čtenářskou obec, aby nás bylo slyšet i vidět, abychom upozorňovali na šlendrián a kvalitu-nekvalitu oficiální slovesné tvorby, abychom navrhovali a předkládali potencionálnímu čtenáři vyšší kvalitu. Je to dílo téměř sisyfovské. Pokrok, změna, zlepšení i lepší časy přijdou a přicházejí pozvolna.
   UČS a její autoři tohle všechno dělají. Nelítostná doba banksterská prozatím nedovoluje polevit, naopak našemu svědomí diktuje ve zvýšené míře využívat všech možných zbraní, zdrojů i rezerv ať již osobních, třírozměrných či elektronických. Jeden musíme pomáhat druhému. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Jenom tak zůstaneme stát na historické cestě literatury, i když mimo výkladní skříně současné zdánlivě všemocné reality show.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

16. května 2012

Spisovatel ještě žije

Předsedající...


V sobotu 12. května 2012 se konala výroční konference nejpočetnější spisovatelské obce v ČR 
Unie českých spisovatelů. 
Velmi zajímavé a podnětné diskuse na téma Postavení českého spisovatele dnes se zúčastnily na dvě desítky členů sdružení. Názory těchto předních českých literátů budou průběžně publikovány na stránkách literárního týdeníku Obrys-Kmen http://www.obrys-kmen.cz/.
...a plénum.

8. května 2012

Vy mně taky!


Jiří Žáček pod Bezdězem (archiv Jiří Žáček)

Není to tak dlouho, co většina z nás hleděla nadšeně k novým zítřkům a byla si jistá, že všechno bude jinak, ale hlavně mnohem, mnohem lepší než dnes, tedy tehdy. Dnes už většina z nás jenom kroutí hlavou nad tím, co všechno je možné a že jsme byli takoví bloudi a nechali se zavést jako ovce úplně ale úplně jinam... Proto není divu, že satirická literatura neztrácí na své aktuálnosti, ba naopak. Dnes jsou ještě výraznější její ostré řezy a Žáčkův skalpel? Jeho slovní chirurgii známe už od poloviny 60. let minulého století a je s podivem, že tento více než půlstoletí oblíbený básník by byl často rád zapomenut za neprůhlednou železnou zdí roku 1989. Je symbolem kontinuity našich vlastních životů, toho, že ze živvota stejně jako z historie prostě nejde něco amputovat, ale také nám připomíná, že máme zůstat sami sebou, zachovat si selský rozum. Abychom klidně včera, dnes i zítra mohli říci:  „Vy mně taky!“
Vstupte do Žáčkova světa. Zasmějete se, zamyslíte a pokud si společně s autorem na konci knihy řeknete: „A vy mně taky!“ pak jste na té nejlepší cestě, vrátit se tam, kde všechno mělo začít.

Astronautův výběr z knihy: 


Chceš být vůl jen proto, 
aby na tě sedalo štěstí?


Někdo 


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


Někdo kypí zvedá činky
Nědko šidí žaludek
Někdo má rád pracečinky
Někdo je spíš na soudek


Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí


Někdo bije svoji paní 
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit


Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže


La mode méditerranée


U moře se letos nosí
zralá ňadra pasy vosí
dlouhé nohy oblé zadky
prostě žádné nedostatky


Zato mužům
pokud mají peněz jako šlupek
promíjí se pleš i hrb i pupek 


Blues o světaběhu


Svět se s náma ve dne v noci točí
svět kde všecko koupíš za pár vočí
Svět se točí jako osudí
kdo se vyzná ten se nenudí


Kdo se vyzná směle kráčí s dobou
tomu všichni pěkně z ruky zobou
Ten má dycky v rukávu pár es
ten má nárok aby se jen vez


Kdo se nechce vyznat nemá šanci
věčně bude mít je prázdno v ranci
Kdekdo si ho snadno vochočí
bude kuli De jen vo to čí


Svět se točí jako všecky světy
Jedni dřou a vohýbají hřbety
Druhý mají na ty první bič
tak se ten svět valí pořád pryč


Svět se točí Handlujou se role
Kdo byl nahoře je zase dole
Každej na to není vybaven
Někdo přece musí z kola ven


Dobrý člověk ještě žije


Dobrý člověk ještě žije,
viděli ho ve středu.
Krmil ptáčky poblíž Dyje
a pak zmizel z dohledu.


Dobrý člověk ještě žije
dnes už je to vzácný druh.
Dokud světu vládly kyje,
bývalo jich jako much.


I když občas vyjde z bytu, 
nevychází ze stresu.
Žije v přísném inkognitu,
často mění adresu.


To mě občas zvolat nutí:
Dejte příkaz k odchytu!
Vždyť mu hrozí vyhynutí!
Chraňte vzácnou raritu!


Najdeme mu věrnou družku
na některém nároží,
i když to dá pěknou fušku,
možná se i rozmnoží. 


Dobrý člověk ještě žije,
Ale už má namále –
historická tragédie
spěje k svému finále.



Píseň volební
(Volně podle Ezopa)


Stojí, stojí voli,
na volebním poli, 
hádají se koho zvolit
na vedoucí roli.


Slyšelo je tele, 
prohláslo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele.“


Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.


Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity, 
pokroku a práva.“


V téhle bajce není
žádné naučení.
Neboť tam, kde volí voli
svět se sotva změní.



Český kabaret I


Ten, kdo šetří, ať má za tři,
Slováci jsou naši bratři,
šťastné zítřky v dohledu,
sláva, nazdar, kupředu!


Nejsou strany jako strany.
We are happy. Time is money,
kdo má ptáka na triku,
vyfasuje trafiku.


Národ není stádo volů,
levá, pravá, vzůru, dolů,
minulost se nevrací,
pobavte se lustrací!


Radujte se všeci, děcka,
prodáme se do Německa.
To nám dodá lesk a punc,
Arbeit macht frei, Gott mit uns!


Revoluční větry vanou,
když jde o moc, ostych stranou.
Máme mnoho priorit,
nashledanou u koryt. 


Tam, kde jsou lvi v kleci,
vládnou za ně voli.



A ještě více v knize:
Vy mně taky!
Šulc a Švarc, 2012
ISBN: 978-80-7244-315-4
Ilustrace: Adolf Born


Klihu můžete získat na adrese: 
http://www.knihycz.cz/vy-me-taky--P33573

11. dubna 2012

Každý má své Rocky Mountains


Kdyby úřední formuláře byly jenom trochu solidní, vypadaly by následovně:

   Trvalé bydliště:……………………….……
   Přechodné bydliště: ……………………….
   Domov:…………………………………….
   (Uvedený údaj nemusí souhlasit s žádnou z výše uvedených adres. Úřad nemá právo adresu ověřovat ani na ni zasílat jakoukoliv korespondenci. Vyplňte jakýmkoliv písmem.)

Vrokastro od SZ
   Osobně bych do kolonky napsala: Vrokastro. Je to místo, kde provádím své inventury, přemýšlím, vymýšlím, nadávám sama sobě, a když je třeba, stavím do latě nepřízeň osudu. Vrokastro najdete v mirambelském zálivu na severovýchodě Kréty. Není to lehce přístupný vrchol. Visací most na něj strhli už před třemi tisíci lety. Vystupuji na vrchol zásadně od moře, ze severní strany, z té nejprudší. Prodírám se bodavými keři, dusí mě vůně oregána, tymiánu a šalvěje, nedostává se mi kyslík, protože jej všechen spotřebuje prudký svah, a tak používám taktiku himalájských šerpů a monotónně si dokola opakuji pověvek tábornické písně, co jsme před drahně lety zpívali jako puberťáci kolem ohňů v českých CHKO: „Každý má před sebou své Rocky Mountains, svůj kopec z dětství co zdál se být zlatý, kolik jich ztratilo cepín a muselo vzdát.“ A znovu: „Každý má své Rocky Mountains...“ Zvyšuje se hladina adrenalinu i endorfínů a když ještě zadýchaná a přidušená sedím na vrcholku hory, cítím se jako znovuzrozená. Jako bych seděla sama v sobě a přesto mi je najednou jasná logika celého světa. Jasně ze shora vidím, jak řeky dravé i hravé se po miliony let zařezávají do údolí a se stejnou trpělivostí vybírají ty nejkrásnější krystalky horského křemene, aby na konci své cesty vytvořily pláž svatého Pandeleimona pojmenovanou po bílé kapličce na břehu. Když říčky vystupují z údolí, rozlévají se do ohromného vějíře, který se podobá náruči plné věčně zelených pomerančovníků a olivovníků, co se smějí pod fousy a do větví: „Jo přátelé, tady se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“ Do moře pak vystupuje skalní výběžek podobný natažené dlani, po které spěchali lidé už před více než pěti tisíci lety. Těžili sůl z moře, a naháněli mořský vítr do topných kanálků pecí, v kterých vypalovali nádhernou červenočernou keramiku a také poprvé v historii tavili měď a arsén. Osvěžovali se kvašenými hrozny, až je jednoho dne okolnosti donutily přesunout své existence na skalnatý vrcholek, na němž právě sedím.
   Všude kolem mne pahýly kamenných zdí, jež svěřepě mlčí o lidských životech, které kdysi tak účinně ochraňovaly. Představuji si, jak starý mistr zasadil poslední okenici, dal si ruce v bok a řekl si: „Už je všechno v suchu.“ Pak už jen se svými druhy sledoval opuštěný domov a nepřátelské lodě na mořské hladině a snil o tom, že se jednou vrátí do úrodného zeleného údolí. „Jo přátelé, tam se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“
Pohled z Vrokastra
na lokalitu Priniatikos Pyrgos
   Ani dvě stě let nemohlo smazat zkušenost s výhodou pobřežní polohy s úrodnou planinou v zádech a horskou hradbou na obzoru. Když se za mořskými národy zavřela hladina historie, vrátili se lidé z Vrokastra na nataženou dlaň z šedého vápence a po dalších osmnáct stovek let pěstovali víno, kterým plnili elegantní amfory a posílali je daleko do světa. Až jeden den udýchaný starý mnich popadl provaz zvonu a zvonil jako o život: „Spaste svoje duše!“ Sám ještě stačil vběhnout do sakristie, vykopat jámu v podlaze, ukrýt tam mešní pohár, zadupat hlínu a utéct před blížícími se černými vlajkami saracénských galér. Jeden jediný slib v životě nesplnil: vrátit se pro pohár. Po dalších tisíci dvě stě letech jej trochu zdeformovaný vytáhla parta rozesmátých kluků a holek z mezinárodní letní archeologické školy. „Kde je to Vrokastro?“ ptají se hned první den a já jim ukazuji horský hřeben, jenž se podobá hřbetu krokodýla zabořeného do prastaré skály. Zavírám jedno oko a špičkou prstu hladím ten hrbolatý hřbítek až samotnému vrcholku hory. Mám pocit, jako by se v horkém tetelícím se vzduchu krokodýl trochu kroutil a protahoval.
   „Vidíte ten bludný kámen dole,“ ptám se jich a vyprávím pověst, kterou mi vyprávěli poslední mohykáni: „Tenhle balvan byl dříve nahoře. Denně z něj jeden pastýř sledoval svá stáda ovcí a koz. Lidé z vesnice jej varovali, že je to nebezpečné, ale on je vždycky odbyl, že tam je ten kámen věčně, tak co by padal zrovna dneska. Jednoho dne se balvan zřítil i s pastýřem.“
   I já sedím na podobném kameni. Nohy mi visí do údolí a pohledem se přidržuji hor na obzoru na druhé straně zálivu a na plochu moře si rovnám všechny zmatky, o které jsem se sama zasloužila. Nechávám je propláchnout napěněnými vlnami, bílými koníky, které žene severozápadní vítr rovnou na ostré skály. A hned se cítím lépe. „Cha, cha věčnosti, na mě jsi krátká.“
   Vracím se zpátky, ale druhou stranou, kterou od moře není vidět. Sestupuji do údolí a v obnaženém boku skály vidím střídající se vrstvy vápence a břidlice, která jako houba celou zimu nasává vodu z vydatných dešťů, a kterou pak desítky pramínků rezesetých po hoře Vrokastro vyplakávají jako nespočet očí prastarého boha.
   Vím, že když teď zakřičím: „Jo ho hó!“, uslyší mě v klášteře Svaté Osvícené na protějším svahu. Možná se mi odtamtud ozve odpověď ve frygické harmonii. Anebo spíš nic. Mniši zpívají už jenom ve významné svátky.
   Z prastarého kláštera v horách udělali great fancy business. Dovedli k němu asfaltovou cestu, postavili klimatizovaný hotel i parádní hlídané parkoviště s interaktivní informační tabulí. To víte, potřebuje-li hříšník rozhřešení, musí k tomu mít veškerý komfort. Doba si to žádá.
   Ale co, já si vesele poklusávám z kopce dolů. Už slyším tlumené ovčí zvonky od salaše, kolem které se honí smečka pohublých psů a před níž jako socha boha pomsty stojí pastýř celý v černém. Přísně mě přeměřuje hlubokým uhelným pohledem, aby tak dal celému vesmíru jasně na srozuměnou, že tenhle kus země, který si prostě zabral, mu právem patří. Bělma jeho očí jsou žlutá jak oči arabských dobyvatelů před dvanácti sty lety. Ale nakonec jej přemůže pocit solidarity s osamnělými poutníky, kteří chodí do hor pěšky. Projdu ještě kolem místa, kde přesně před sto lety stanovala americká archeoložka Edith Dohan Hall. Bylo jí třiadvacet, spala ve stanu, jezdila báječně na koni, byla sama na šedesát dělníků a to všechno v dlouhé sukni a halence s fiží. Zamávám jí a pak už sbíhám do údolí, do civilizace, kde sluneční kolektory a spleť zavlažovacích černých hadic mezi olivovými poli jasně uporozňují, že svět je lineárně trojrozměrný: „Žádné výletky v čase tam a zpět, milá dámo.“ Ale mně je to jedno. Vrokastro je moje místo. Tam je mi dovoleno úplně všechno. Tam funguje moje vlastní fyzika a všecno mě tam poslouchá. I já sama.
Místo, kde KLuckých plavili slony
a před pár lety byla ohromná
hromada sněhu
   Nicméně, pocházím ze středních Čech, z Polabí. Mám otevřené samohlásky a tvrdé el. Zásadně říkám v Nymburce, nikdy v Nymburku. Kdybych alespoň jednou do roka neviděla Labe, jak si líně brumlá písničku, co se naučilo od Mumlavy, kdybych v zimě nepřekontrolovala promrzlé prsty ovocných stromů trčících z přemrzlé černozemě, kdybych neslyšela těžké vlaky, jak proklepávají železniční most přes řeku, kdybych si v létě nepřipomněla vůni borovic rostoucích na písečných dunách, nevím... Asi bych si připadala jak vyvržená ze světa.
   V Nymburce znám každou uličku, s postřižinskou paní Krásenskou jsem v jednom spolku (i já ještě dnes vidím Kludské, jak plaví slony v Labi, tam co před pár lety byla ta ohromná hromada sněhu), vím přesně, co viděla a cítila paní Hrabalová stojící na komíně pivovaru: rozříznutý chalcedon, naše městečko u vody a na dlani. Znám ten pocit, protože já sama jsem paní Hrabalová, co se zapomněla v čase. Znám Nymburk i zezdola. Jeho hlína mi prošla rukama. Vím, jak voní každé jeho zákoutí. A přesto, žádné Vrokastro tam nemám.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Převzato:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=15&cl=09
Foto: aarchiv autorky


5. dubna 2012


Realita
Georgio De Chirico: Tajemství a melancholie ulice. 1914.  


Utéct z reality,
problémům z ruky,
chceš to i ty,
život je krutý.
Utéct z reality,
na nic se nedívat,
chceš to i ty,
stále se usmívat.
Podívej do dáli,
pořád tam čeká,
skryté štěstí,
v úkrytu mrká.
Pozor si dej,
kam tvé kroky kráčí.
Jeden chybný
úplně stačí.
Někdy se vysmívá,
to když mu nestačíš.
Lapit ho do rukou
marně se snažíš.
Neztrácej naději.
Neztrácej víru.
Štěstí tě dostihne
a přijde v míru.


MARUŠKA KUBALOVÁ
(16 let, Nymburk)


Převzato z:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=14&cl=09