Básníci v postoru Zlín

Každý má své Rocky Mountains

Kdyby úřední formuláře byly jenom trochu solidní, vypadaly by následovně:

   Trvalé bydliště:……………………….……
   Přechodné bydliště: ……………………….
   Domov:…………………………………….
   (Uvedený údaj nemusí souhlasit s žádnou z výše uvedených adres. Úřad nemá právo adresu ověřovat ani na ni zasílat jakoukoliv korespondenci. Vyplňte jakýmkoliv písmem.)

Vrokastro od SZ

   Osobně bych do kolonky napsala: Vrokastro. Je to místo, kde provádím své inventury, přemýšlím, vymýšlím, nadávám sama sobě, a když je třeba, stavím do latě nepřízeň osudu. Vrokastro najdete v mirambelském zálivu na severovýchodě Kréty. Není to lehce přístupný vrchol. Visací most na něj strhli už před třemi tisíci lety. Vystupuji na vrchol zásadně od moře, ze severní strany, z té nejprudší. Prodírám se bodavými keři, dusí mě vůně oregána, tymiánu a šalvěje, nedostává se mi kyslík, protože jej všechen spotřebuje prudký svah, a tak používám taktiku himalájských šerpů a monotónně si dokola opakuji pověvek tábornické písně, co jsme před drahně lety zpívali jako puberťáci kolem ohňů v českých CHKO: „Každý má před sebou své Rocky Mountains, svůj kopec z dětství co zdál se být zlatý, kolik jich ztratilo cepín a muselo vzdát.“ A znovu: „Každý má své Rocky Mountains...“ Zvyšuje se hladina adrenalinu i endorfínů a když ještě zadýchaná a přidušená sedím na vrcholku hory, cítím se jako znovuzrozená. Jako bych seděla sama v sobě a přesto mi je najednou jasná logika celého světa. Jasně ze shora vidím, jak řeky dravé i hravé se po miliony let zařezávají do údolí a se stejnou trpělivostí vybírají ty nejkrásnější krystalky horského křemene, aby na konci své cesty vytvořily pláž svatého Pandeleimona pojmenovanou po bílé kapličce na břehu. Když říčky vystupují z údolí, rozlévají se do ohromného vějíře, který se podobá náruči plné věčně zelených pomerančovníků a olivovníků, co se smějí pod fousy a do větví: „Jo přátelé, tady se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“ Do moře pak vystupuje skalní výběžek podobný natažené dlani, po které spěchali lidé už před více než pěti tisíci lety. Těžili sůl z moře, a naháněli mořský vítr do topných kanálků pecí, v kterých vypalovali nádhernou červenočernou keramiku a také poprvé v historii tavili měď a arsén. Osvěžovali se kvašenými hrozny, až je jednoho dne okolnosti donutily přesunout své existence na skalnatý vrcholek, na němž právě sedím.
   Všude kolem mne pahýly kamenných zdí, jež svěřepě mlčí o lidských životech, které kdysi tak účinně ochraňovaly. Představuji si, jak starý mistr zasadil poslední okenici, dal si ruce v bok a řekl si: „Už je všechno v suchu.“ Pak už jen se svými druhy sledoval opuštěný domov a nepřátelské lodě na mořské hladině a snil o tom, že se jednou vrátí do úrodného zeleného údolí. „Jo přátelé, tam se žije blaze. Ta hlína... A ta vláha... Tak akorát.“

Pohled z Vrokastra
na lokalitu Priniatikos Pyrgos

   Ani dvě stě let nemohlo smazat zkušenost s výhodou pobřežní polohy s úrodnou planinou v zádech a horskou hradbou na obzoru. Když se za mořskými národy zavřela hladina historie, vrátili se lidé z Vrokastra na nataženou dlaň z šedého vápence a po dalších osmnáct stovek let pěstovali víno, kterým plnili elegantní amfory a posílali je daleko do světa. Až jeden den udýchaný starý mnich popadl provaz zvonu a zvonil jako o život: „Spaste svoje duše!“ Sám ještě stačil vběhnout do sakristie, vykopat jámu v podlaze, ukrýt tam mešní pohár, zadupat hlínu a utéct před blížícími se černými vlajkami saracénských galér. Jeden jediný slib v životě nesplnil: vrátit se pro pohár. Po dalších tisíci dvě stě letech jej trochu zdeformovaný vytáhla parta rozesmátých kluků a holek z mezinárodní letní archeologické školy. „Kde je to Vrokastro?“ ptají se hned první den a já jim ukazuji horský hřeben, jenž se podobá hřbetu krokodýla zabořeného do prastaré skály. Zavírám jedno oko a špičkou prstu hladím ten hrbolatý hřbítek až samotnému vrcholku hory. Mám pocit, jako by se v horkém tetelícím se vzduchu krokodýl trochu kroutil a protahoval.
   „Vidíte ten bludný kámen dole,“ ptám se jich a vyprávím pověst, kterou mi vyprávěli poslední mohykáni: „Tenhle balvan byl dříve nahoře. Denně z něj jeden pastýř sledoval svá stáda ovcí a koz. Lidé z vesnice jej varovali, že je to nebezpečné, ale on je vždycky odbyl, že tam je ten kámen věčně, tak co by padal zrovna dneska. Jednoho dne se balvan zřítil i s pastýřem.“
   I já sedím na podobném kameni. Nohy mi visí do údolí a pohledem se přidržuji hor na obzoru na druhé straně zálivu a na plochu moře si rovnám všechny zmatky, o které jsem se sama zasloužila. Nechávám je propláchnout napěněnými vlnami, bílými koníky, které žene severozápadní vítr rovnou na ostré skály. A hned se cítím lépe. „Cha, cha věčnosti, na mě jsi krátká.“
   Vracím se zpátky, ale druhou stranou, kterou od moře není vidět. Sestupuji do údolí a v obnaženém boku skály vidím střídající se vrstvy vápence a břidlice, která jako houba celou zimu nasává vodu z vydatných dešťů, a kterou pak desítky pramínků rezesetých po hoře Vrokastro vyplakávají jako nespočet očí prastarého boha.
   Vím, že když teď zakřičím: „Jo ho hó!“, uslyší mě v klášteře Svaté Osvícené na protějším svahu. Možná se mi odtamtud ozve odpověď ve frygické harmonii. Anebo spíš nic. Mniši zpívají už jenom ve významné svátky.
   Z prastarého kláštera v horách udělali great fancy business. Dovedli k němu asfaltovou cestu, postavili klimatizovaný hotel i parádní hlídané parkoviště s interaktivní informační tabulí. To víte, potřebuje-li hříšník rozhřešení, musí k tomu mít veškerý komfort. Doba si to žádá.
   Ale co, já si vesele poklusávám z kopce dolů. Už slyším tlumené ovčí zvonky od salaše, kolem které se honí smečka pohublých psů a před níž jako socha boha pomsty stojí pastýř celý v černém. Přísně mě přeměřuje hlubokým uhelným pohledem, aby tak dal celému vesmíru jasně na srozuměnou, že tenhle kus země, který si prostě zabral, mu právem patří. Bělma jeho očí jsou žlutá jak oči arabských dobyvatelů před dvanácti sty lety. Ale nakonec jej přemůže pocit solidarity s osamnělými poutníky, kteří chodí do hor pěšky. Projdu ještě kolem místa, kde přesně před sto lety stanovala americká archeoložka Edith Dohan Hall. Bylo jí třiadvacet, spala ve stanu, jezdila báječně na koni, byla sama na šedesát dělníků a to všechno v dlouhé sukni a halence s fiží. Zamávám jí a pak už sbíhám do údolí, do civilizace, kde sluneční kolektory a spleť zavlažovacích černých hadic mezi olivovými poli jasně uporozňují, že svět je lineárně trojrozměrný: „Žádné výletky v čase tam a zpět, milá dámo.“ Ale mně je to jedno. Vrokastro je moje místo. Tam je mi dovoleno úplně všechno. Tam funguje moje vlastní fyzika a všecno mě tam poslouchá. I já sama.

Místo, kde KLuckých plavili slony
a před pár lety byla ohromná
hromada sněhu

   Nicméně, pocházím ze středních Čech, z Polabí. Mám otevřené samohlásky a tvrdé el. Zásadně říkám v Nymburce, nikdy v Nymburku. Kdybych alespoň jednou do roka neviděla Labe, jak si líně brumlá písničku, co se naučilo od Mumlavy, kdybych v zimě nepřekontrolovala promrzlé prsty ovocných stromů trčících z přemrzlé černozemě, kdybych neslyšela těžké vlaky, jak proklepávají železniční most přes řeku, kdybych si v létě nepřipomněla vůni borovic rostoucích na písečných dunách, nevím... Asi bych si připadala jak vyvržená ze světa.
   V Nymburce znám každou uličku, s postřižinskou paní Krásenskou jsem v jednom spolku (i já ještě dnes vidím Kludské, jak plaví slony v Labi, tam co před pár lety byla ta ohromná hromada sněhu), vím přesně, co viděla a cítila paní Hrabalová stojící na komíně pivovaru: rozříznutý chalcedon, naše městečko u vody a na dlani. Znám ten pocit, protože já sama jsem paní Hrabalová, co se zapomněla v čase. Znám Nymburk i zezdola. Jeho hlína mi prošla rukama. Vím, jak voní každé jeho zákoutí. A přesto, žádné Vrokastro tam nemám.

Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Převzato:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=15&cl=09
Foto: aarchiv autorky

Realita

Georgio De Chirico: Tajemství a melancholie ulice. 1914.  

Utéct z reality,

problémům z ruky,

chceš to i ty,

život je krutý.

Utéct z reality,

na nic se nedívat,

chceš to i ty,

stále se usmívat.

Podívej do dáli,

pořád tam čeká,

skryté štěstí,

v úkrytu mrká.

Pozor si dej,

kam tvé kroky kráčí.

Jeden chybný

úplně stačí.

Někdy se vysmívá,

to když mu nestačíš.

Lapit ho do rukou

marně se snažíš.

Neztrácej naději.

Neztrácej víru.

Štěstí tě dostihne

a přijde v míru.

MARUŠKA KUBALOVÁ

(16 let, Nymburk)

Převzato z:  http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=14&cl=09

Jakou sílu má slovo

Ilustrace: Miroslav Houra

Karel Sýs a Daniel Strož velmi intenzivně zásobují tento blog i moji vlastní knihovnu novou literaturou. Vždycky, když dostanu další dávku knih (které ani nestačím číst natož pro blog zpracovávat), říkám si, jak mohou někteří říkat, že česká literature neexistuje, že je nezajímavá, že nepřináší nic nového, že je postmoderně nihilistická?  (Pokud si tvoříte názor na literature jenom podle obchodních kampaní velkých knihkupců a nakladatelů, budete mít zcela jistě tento názor také).

S každou další dávkou knih od těchto andělů strážný české literatury, si říkám: “Už jsem toho přečetla tolik, že mě nic nepřekvapí, žádný příběh, žádný umělecký prostředek, nic, ale s každu další knížkou, kterou otevřu, musím své unáhlené závěry přehodnotit. Tak se mi stalo i s nenápadnou sbírkou Oldřicha Rafaje (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289 ) “Na břehu domova” (Agentura Fajma 2006), 

Nejedná se o “pravou poezii”, ale poezii v próze. Každá ze skladeb nese celé jméno osoby, o které hovoří: Josef Chovanec, Marie Opálková, Jan Hocek, Jaroslav Solanec, jsou některými z nich a zároveň tituly básní.  

Jedná se o “obyčejné” lidi z Ostravska, jejichž jednání, charakter a osudy autora zaujaly, ovlivnily a poznamenaly. Rafajovy popisy jsou prosté stejně jako ti,  o kterých píše: hrdinství lidí, kteří se v kritických situacích se samozřejmostí čestných smazřejmě rozhodli jednat čestně, i když jim šlo o život. V tomto kontrastu je právě síla Rafajových textů: 

Alois Ondryáš

- V obci je ve vážnosti,

byl to vyhlášený tesař a truhlář,

ještě teď, pokud jen trochu může, vypomáhá v obci,

umí všecko, dveře, okna, schody,

pokrýval střechy, udělá vám žebř, jak chcete dlouhý,

krov, ale i skříň, stůl a židli.

Za války musel dělat rakve,

tady nacisté dělali strašně zle,

Lojzík jednoho odpoledne zmizel,

a nebyla zvěst o něm,

dokud v noci nezaklepal na okno

v sousední vsi, aby partyzánům dali jídlo.

Přežil zázrakem, on a pár ostatních,

už v listopadu toho čtyřiačtyřicátého byla surová zima,

vysoko v horách,

vyhodili nákladní vlak, telegrafní sloupy,

troufli si na posádku ve městě.

Přišla i zpráva, že ho pověsili,

ale to fašisti chtěli zmást lidi,

jindy zase, že ho viděli v tom masovém hrobu.

Když přecházela fronta, rudoarměji měli nejlepšího zvěda,

šlo to tu rychle, pátého května už tu byli.

Šel spolu s nimi dolním koncem vsi,

po několika dnech se vrátil.

Neodpočal si, po válce bylo potřebí oken, dveří,

potom se začalo stavět, každý ho chtěl,

práce měl, mohl si vybírat. Pomáhal chudákům.

Stůl, u kterého teď sedíme, to je taky jeho práce,

jaký je bytelný a pěkný.

Měl dva infarkty, všechko zvládl.

Co jsem vám neřekl, syn mu zahynul v koncentráku,

manželka se mu z toho utrápila.

Lidé? Co pamatuji, říkají mu Lojzíku,

a věřte, protože ho mají rádi.

Rafajovo jednoduché vypravování bez chytračení má sílu autetičnosti stejně jako jeho hrdinové. Ale to v žádném případě neznamená, že Rafajova sbírka je literárně chudá. Čtenář narazí na subjektivně zabarvenou lyriku:

Píši své řádky s takovou láskou k němu, s takovou bolestí, s takovou něhou vzpomínky, že zalykám se touhou, aby znovu s námi žil, abych měl kam zajít, až budu potřebovat vidět a slyšet, až budu sténat touhou po člověku,

 metafory:

Závěj dýmu z bramborové natě stála nad krajinou 

Jako štiplavé znamení skromného podzimu života,

poetismy: 

Pod teplou oblohou blízko podzimu zem se chvěje smírem a vyrovnáním. 

Vím, že jen tak je to správné, že spravedlnost pohlédla na tyto lidi, na jejich zem, 

či erotismy:

Žofie s ním trávila dobré i zlé, jako u děcka vysedávala u jeho horeček a zápalů, prsty jemně přejížděl po její vrásčité tváři, po jejích ještě plných prsech, rozepínal jí halenku a hladově s nimi rozmlouval.

Dnes se příliš nenosí být jednoduše čestný. Kdo vypráví o běžných starostech, protože k jiným se nedostal, jak také, když jako sirotu jej u sedláků honili bičem a toporem sekyry, je téměř společenské faux pas. Čestný skromný dříč neusilující o fancy life je blbec pro smích. Jo, to být vychytralý, upozornit na sebe, proklamovat maloměšťácké ideály, to je oč tu  frčí. Proto nad Rafajvou knihou by se asi ledaskdo styděl vynést pochvalné slovo, aby si nezadal. Četl by si ji pak  o samotě – kdo ji začně číst, tak ji neodloží, to podepisuju -  uložil by ji hluboko do svého nitra a mlčel by... Dnes by se vám smáli, kdyby věděli, že čtete knihu o hrdinovi, co 

byl ze čtyř dětí,

vyrůstali v kolonce na Zárubku,

když přišel jeho čas,

stal se vozačem na šachtě, kde rubal jeho táta.

Vě čtyřiadvaceti si vzal Rozálii,

poznal ji u Ostravice,

měli dva syny. 

Jedno ráno si vzal bandasku kávy z cikorky

a tenký chleba s umělým máslem…

Ale historii pomalu a jistě šinou dopředu práve takoví jako Anděla Kopečná, František Kořistka, Pavel Mitáš, Josef Hawran a další. 

Velmi se bavím nad představou, že Rafajovu knihu má v ruce nějaký yupie manažík a přemýšlí, jak postavit reklamu pro Rafojovu sbírku... 

Knížka "Na břehu domova" je dalším hmatatelným důkazem, jakou sílu má slovo. 

_________________________________________________________________

Jak knihu získat?
Jako obvykle.

Objednávku pošlete na e-mailovou adresu 

astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com

Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)


Kniha stojí 95Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).

Jak diskutují inteligenti

Určitě znáte situaci, že se vám v hlavě uhnízdí písnička, nebo třeba jenom jeden verš, popěvek, pár taktů a ne a ne je dostat z hlavy. Pořád se vrací, dokola... Nejdříve si popěvek prostě pobrukujete, pak prozpěvujete. Následně si řeknete, že už to stačí, ale ono se to pořád vrací. Až si to musíte začít zpívat znovu a zase pořád dokola. Už vám i doma říkají: Nic jiného v repertoáru nemáš?! Mně se to stává poměrně často a celou věc komplikuje fakt, že zpívám velmi mizerně. Zvláště úporné jsou dvě nádherné řecké písně-básně, které se rozhodly, že se budou do mé hlavy vracet pravidelně, a žít si vlastní život v mé lebce, nezávisle na mě, na mých intonačních schopnostech a budou se přehrávat pořád dokola, chodit ven a dovnitř, jak se jim zachce, proplétat se navzájem; prostě, že mi nedají chvíli mi klidu. Dvě krásné řecké básně. Dialog velikánů. Zákeřně se pokusím přestěhovat je do vašich mozkoven a sluchovodů a trochu si od nich odpočinu (nebyla bych ráda, kdyby mě opustily úplně).

K té první zkomponoval nádhernou hudbu Mános Chatzidákis, hudební skladatel u nás známý písničkou Děti z Pyrea. Slova napsal básník Nikos Gkátsos, jenž daroval úchvatná slova stovkám dnes již klasických řeckých písniček. Gkátsos a Chatzidákis velmi sugestivně vyprávějí příběh o mladém princi z Orientu jménem Kemal:

„Poslechněte si příběh mladého Kemala,
prince z Orientu,
potomka Syndibáda mořského,
co si myslel, že může změnit svět,
avšak hořké jsou rady Alláhovy
a temné lidské duše...


Kdysi kdesi v Orientě písek zavál příběh náš.
V sípkách myši, voda černá, větší bídu nepotkáš.
V Mosule i v Basoře, i pod starým datlovníkem
hořce pláčou děti pouště nikdo není prorokem.

Jeden mladík z rodu krále koně sedlá, vyráží
s dýkou v pase, vírou v srdci, a se smutkem ve tváři.
Beduíni na něj hledí vševědoucně s lítostí.
On jim na to odpovídá: bez nás se svět nezmění.

Jak se zpráva rozletěla o kurážném rekovi,
neváhali ani chvíli: chytit se ho vydali.
Od Tygridu až po Eufrat, od země až do oblak
sledovali jeho stopy s touhou psance potrestat.

Dopadli ho, zmučili ho a jak vzteklí šakali
odvlekli ho k chalifovi, na trest smrti čekali.
Hrůzné ráno Kemalovo než zanechal v oprátce
mladý život s odhodláním zloby lidí nebát se.

Na zápraží ráje seděl prorok, co měl tyhle rád.
Posledním byl, kdo se rozhod Kemalovi pomoc dát.
Všude kolem plují mraky, kráčí spolu nebesi.
Hvězdy zlaté tiše svítí, sledují je z oázi.

Tuší, že se něco stane, vzhlíží vzůru v naději,
ale to jen po měsících došel Kemal k Pánovi.
Alláh shlíží z trůnu svého: Ty bláhový člověče,
já dal lidem krev i nože, z cizího krev neteče.

Dobrou noc, Kemale,
tenhle svět se nikdy nezmění.
Zbývají jen sladké sny.“

Hudbu složil Chatzidákis v roce 1968, v newyorském exilu v době plukovnické diktatury. Gkátsos ji opatřil řeckými verši až po mnoha letech. Jejím prvním interpretem byl sám Chatzidákis, ale snad všichni hudebníci, kteří mají co říci na řecké hudební scéně ji vtiskli svůj osobitý interpretační přístup. Určitě si písničku najděte na youtube.  Můžete si ji i zazpívat, překlad je rytmicky věrný originálu stejně tak jako písnička krétského hudebníka Manolise Rasůlise, který napsal text i hudbu k odpovědi adresované nejenom mladému princi z Orientu, Kemalovi. Rasůlis viděl Kemalovo i naše počínání trochu jinak: 

„Sochy ožívají,
dokonce tancují.
Záhadně mlčí ti, co vědí,
[: Když míříš nad mraky,
dějí se zázraky.
Strašáky budí a nás děsí.:]

Ref.
[: Říkám ti, Kemale, tenhle svět se změní,
V srdcích, u nás, u vás, na věky tu není.
Jenom aby do ulic vyšli všichni dobří.
To stačí. Jako jeden muž. Pak zahřmí. :]

Minulost ukrývá
sílu a tronia,
které když vybuchnou, vše se mění.
[: Z tý vý pámbíčkáři
i svědomí žháři
padají do dějin, už jich není. :]

Ref.
[: Říkám ti, Kemale,... :]“


...a takhle nějak by asi měli debatovat inteligenti, protože „my nezpíváme, brachu, abychom se od světa odlišovali, ale proto, abychom jej sjednotili.“ *)


*) Joannis Ritsos

Vřele doporučujeme!!! Astronaut v moři už se tak dlouho nepobavil!

V Obrysu-Kmeni 10/2012 7. března vyšla recenze Zdeňka Hrabici na divadelní hru 

Daniela Strože "Pohroužení aneb když se u nás re" 

(http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=10&cl=06). 

Citujeme:

"Daniel Strož napsal vynikající, břitkou a výmluvnou hru o revoluci Pohroužení, aneb když se u nás režim mění. Napsal ji v pěti obrazech s předscénami, napsal ji hodně dávno před Havlovou hrou Odcházení.
   Svižná Strožova hra spatřila světlo světa v knižním vydání již v roce 1995 a následně ještě v roce 2004.
   Strožově hře zatím nepřisoudil nikdo ani jednu nominaci na Českého lva, zatímco Havlova hra jich už má snad deset a je prý nejpřekládanější divadelní hrou za posledního čtvrt století na světě. Strožova hra na překlady zatím čeká.
   Za života asi nikdy nemůže existovat úplná spravedlnost.
   To věděl už takový sympaťák Egon Bondy, který mi psával zeleným inkoustem dopisy a oslovoval mne: „Milý soudruhu Zdeňku…“ a napsal si svůj epitaf za života, jako před ním Jiří Wolker: „Na život a na smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.“ Ten si ale v ničem nemůže zadat s Ex!
   Cožpak by někdo mohl nechat vytesat do kamene: „Daniel Strož se zasloužil o demokracii a svobodu“?
   Na něco takového nemá a nebude mít žádnou šanci. I když, ruku na srdce, o duši národa má Strož možná mnohem větší zásluhy.
   Dvě desetiletí vydával za kopečky literární poklady v exilu; pravda, v sousedním Německu jej nikdo ani na den nezavíral a nemohl tak ani napsat „Dopisy…“
   Do úvodu své útlé knížečky, připomínající sešity pro ochotníky českého, moravského a slezského venkova si dal přesvědčivá motta velikánů, neukradl nic z Mahátmy Gándhího.
   Nic neukradl o pravdě! Pravdivě označil autory, ne sebe: „Kdyby nebylo těch, kdo tvoří hodnoty, nebylo by ani co krást!“ – Karel Marx, nebo „Mocipáni nám nic neodpustí. A dobře dělají. Ani my jim nebudeme muset odpouštět.“ – Karel Sýs.
   Obsah vyznačuje Předscéna I. – První obraz (Prostranství s davem zvonícím klíči), Předscéna II. – Druhý obraz (Hospoda U kance), Předscéna III. – Třetí obraz (Na Zámečku), Předscéna IV. – Čtvrtý obraz (Na zámku), Předscéna V. – Pátý obraz (Prostranství s davem zvonícím klíči).
   A ten děj! Zatím ne divák, ale určitě čtenář si počte. Podobnost čistě náhodná – Stašek Princátko, Princátkova žena Volga, nebo Kénig Estéb, Gráf Kája vod Czernohor, Falckrabí Laus a kromě jiných nakonec i Rozhodčí Štětina. A ten kompars – samí Poskoci.
   Ehm, recenze přece nemá prozrazovat děj.
   Lačným po obsahu mohu jenom útlou knihu doporučit. Přitom je to čtení vskutku o hubu. Dovolit si napsat Pohroužení tolik roků před Odcházením, to je samolibost, to si Daniel Strož neměl vůbec dovolit.
   A také anonce u Pohroužení je zcela jiná než u Odcházení, řekl bych jasnější, méně oslavná a více pravdivá a plná lásky – ale také – pro někoho možná plná lží a nenávisti.
   Jak se to vezme, viď Karle Kryle?
   Taky ses znelíbil, a nedávali jsme tě v Břevnově na hřbitově do hrobu ve třech urnách, stačila ti jenom jedna rakev.
   „Se sžíravostí Gogola odhaluje Daniel Strož pravé tváře herců listopadového dramatu. Pod jeho nelítostným pohledem je král nejen nahý, ale také odsouzený k zániku – když s prsou spadnou všechny metály a ve futrálech shnijou ´čestné´ doktoráty, nestojí tu náhle nic víc než loutka s pokaženou mechanikou. Hra zdánlivě jako stvořená pro pimprlové divadélko, jen kdyby nešlo o smrtelně vážné věci – kašírovanou lásku a zhrzenou pravdu!“ (Anonce na přebalu knihy.)
   Opona padá! Pískot? Ani zdaleka. Bouřlivý potlesk.
   Danieli, umíš psát!
   Zatím Tě nikdo na nic nenominuje.
   Já jsem od Tebe dostal Cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů a Janouchovu krásnou bronzovou sošku – Niké – za spoluautorství knihy Vila pana prezidenta. Šlo o jiného prezidenta, nepodobal se v ničem prezidentu Ex a jeho „kamarádšoftu“…
   Stalo se tak v Mrázově, kde lišky dávají dobrou noc…"

 (Daniel Strož: Pohroužení, aneb když se u nás režim mění. Hra o revoluci v pěti obrazech s předscénami. První vydání Orego 1995, druhé vydání CZ Books 2004.) 

______________________________________________________________________

Jak knihu získat?
Jako obvykle.

Objednávku pošlete na e-mailovou adresu astronautvmori@gmail.com  případně na vera.klontza@gmail.com

Uveďte počet výtisků, adresu, kam si přejete knížku zaslat a způsob platby.
Platit můžete dobírkou nebo převodem na účet. (Detaily najdete v pravém sloupci blogu)

Kniha stojí 111Kč, 37Kč doporučená zásilka (do 8 knih v balíčku).

  

Ten nejlepší bedekr na Krétu

Nedávno se mi dostala do ruky knížka Otlučený zázrak (autor Tomáš Vondrovic, nakladatelství Malvern 2010). Věnoval mi ji autor s omluvami, že coby archeolog budu k ní mít určitě výhrady a že by mi ji snad ani neměl dávat.

Nejen že výhrady k ní nemám ani co archeolog, ani co člověk, ale ani co by Kréťanka (adoptovaná). Naopak coby archeolog jsem si ladacos uvědomila. Například to, jak silná a mocná jsou mytologická podobenství. Vždyť většina z nás, kteří jedeme na Krétu se těšíme, že ty mytologické příběhy tam potkáme, uvidíme a zažijeme a pak jsme zklamaní, že tomu tak není a nebo, že prostě pro nás ty mýty nejsou viditelné pouhým turistickým okem. Tomáš Vondrovic jezdí na Krétu pravidelně, tráví svou dovolenou v malé vesničce na jižním pobřeží pod archeologickou lokalitou Myrtos-Pyrgos, ze které staří Minoité vysílali lodě do Egypta. Autor neuvěřitelně dobře chápe krétskou skutečnost -alespoň podle mého názoru. Konec konců s bohy tam žije i rozmlouvá.

* pokud jste na Krétě nikdy nebyli, určitě si knížku přečtěte. Zažijete neuvěřitelnou cestu.

* pokud jste na Krétě byli a líbilo se vám tam, na stránkách knihy se tam vrátíte a co více, nastěhujete si Krétu do žil v nefalšované neředěné podobě.

* pokud jste na Krétě byli a zklamala vás, knížka Tomáše Vondrovice se určitě stane příčinou k zamyšlení a přehodnocení vašeho názoru.  

Vůně jsou tiché

pravdy světa

Oltářní mušle

na kopci

Křehké otazníčky

bez moře

Pramáti Kréta

V moruších dole zrají

zelené noci

A malé slzy

černé nymfy – kozy

Zbyly jen pudy

Jimi žijí bozi

(...)

Zdá se vám, že to nemá pointu? Ale má, jenomže to zase musím skončit o rok dál. Nemyslete si, že to dělám schválně, jako nějakou literární fintu, na kterou jsem notabene tajně hrd. Ne, opravdu, to mé krétské příběhy mne samy učí skákat v čase: dokončují se a vysvětlují samy až po půl roce, po roce i víc, někdy se zpětnou vazbou, jindy jako příslib událostí, o kterých nemám ještě ani ponětí. Tak mě tyto drobné příhody nutí uvažovat o čase a v čase jinak, než je běžně ve světě zvykem. Přehazují si mě jako mořské vlny sem a tam. Tak jako si prolhaní Kréťané přehazují svá kompoloi. Minulost přes palec; budoucnost přes malík; tady, na dlani přítomnosti. Byl bych rád, kdyby se vám tato přirozená nesoustavnost nepříčila, ale stala se nenápadným zlozvykem i vaší duše; neexistence času a existence Bohů totiž spolu úzce souvisejí.

(...)

Teď, v záplavě azuru, který sestupuje průsmyky až do údolí, mezi skály – jako by to všechno bylo smaltové – rozeznáte bílé domky: poházené kostky cukru. (...) Mlhou venkovanů prosvítají stejně jako ty vesničky čistým dnem, ztracené vědomosti lidstva.

(...)

Tohle všechno jsem mezi řečí a po chvilkách sděloval Meni. Také to o Aristofanovi, jak a proč ho mám rád.  Že jeho Jezdce, ty jsem si vybral protože je to hra, která se obecně málo hraje. Asi proto, že je o tom, jak svobodné obci vládne hovado, jelitář. A vyžene ho jedině ještě větší hovado, jirchář. Hra velmi nepopulární za všech režimů. Mnozí Interpreti ji nenávidějí; jiní tvrdí, že je dávno mrtva; ti neslušnější hovoří o zbytečné zahořklosti autora. (...) Já na to mám, což nikoho nepřekvapí, svou vlastní krétskou verzi. Nejen, že je to dílko aktuální a svěží až hanba, ale ještě nenásilně kopíruje (jako se kopíruje  krajina) myšlenku starých mudrců o následnosti věků: zlatého, stříbrného, bronzového a železného. A na těch kovech není nic zahořklého, krom faktu, že my sami žijeme ve věku nejhorším – totiž v době železných srdcí. A tak se nutně chýlíme ke konci. Po tomto věku, po jeho zhroucení, však následuje zase věk Zlatý. Autoři to vědí. Bozi to vědí. A věděl to i můj Aristofanes.“

(...)

Básník a filosof nemají být pouhými zrcadly doby, lesknout se je málo, ti mají svítit!

(...)

Ticho, černé krétské ticho uprostřed modrého dne. Svatost, která budí hrůzu.

(...)

Koho chránily skalní vrchy za zády a přirozený přístav-zátoka, z níž vyplouvaly slavné krétské lodě s temnými plachtami, tehdy, když ještě tvář Kréty hleděla k východu a jihu, tehdy před prvními zamětřeseními? Na koho čekal Labrys, kterou vykopali? Kdo tu byl roztrhán?

(...)

Zrovna jedeme autobudem do Ierapetry pro běžný nákup k Marinopoulosovi. Má Bystřevdaná pozoruje svět oknem a náhle namíří africkým ukazovákem: „Hele!“ – Vedle cesty  vidím zaparkovaný tirák. Nemá kola. Stojí na špalcích s cihlami, částečně. Na boku hrdý nápis: Metafora. To už známe, to jsme měli, Metafora tu znamená doprava, to samo o sobě není nic afrického. Ale tehle odstavený tirák má i křestní jméno:

LAZARIS

Doprava Lazaris. Nepojízdný. Mrtvá metafora. Než však sačím vzkřiknout „Lazare, vstaň a jeď“, jsme pryč. Jediné, co je jasné, že právě začal africký den.

(...)

...konec rozumu je vždycky začátek poezie.

Kdo ví, jak vypadí Bohyně?

Kdo ví, jak promlouvá Bůh?

Vzpomeň si, srdce,

a ztiš se: Oni

ti odpoví Sami

Oni

ti odpoví

sami

(Všechna foto VKJ)